Na návštěvě v nebi

Alena Antonová  

Výstava proběhla v období

6.března - 2.května 2008

Vzpomínka na vernisáž:  

Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

Nebeský ateliér Aleny Antonové

        Kdybych věřil v převtělování duší, chtěl bych se v druhém životě změnit na jezevčíka; dlouhosrstého zrzavého jezevčíka, kterého by si přivedla do svého ateliéru – jinak nebíčka pro zvířátka - akademická malířka a grafička Alenka Antonová. V přestávkách mezi prací by mě drbala za ouškem, říkala mi Ríšo, ty kluku chlupatá a já bych chytře pokukoval po tom, co právě kreslí na pracovním stole, jak rýpe ostrým hrotem, tvrdou jehlou do měděné desky nebo řeže ostrým rydlem do linolea. Ach, to by byly časy v tom pozemském nebi Alenky Antonové, kde kromě Ríši pobíhají tři kočičky, vlastně dvě kočičky a jeden zatím mrňavý kocourek, sedají si na její pracovní stůl nebo poskakují po tiskařské satynýrce, obdivují její novou tvorbu, zlobí, třou se o nohy návštěvníků, nechají se pohladit a dají vám najevo, že jsou tady doma a vy, vy že jste jen na návštěvě. Ríša už leží na pohovce, je tady šéfem, a kočky přehlíží jak ten pověstný placatý kámen.

        Není divu, že v tomhle nebíčku, ve kterém kraluje či pánbíčkuje Alenka, vládne rajská pohoda, mír a rodí se zde krásné obrazy, stejně hezké linoryty a kultivované kubistické suché jehly. Kubismus, osobitý kubismus, říkám mu „kulatý“, je autorce vlastní, dostal se jí pod kůži, zcela ji pohlcuje.

        Absolventka Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze v roce 1955, nezapře ateliér, snad jeden z nejslavnějších ateliérů, ze kterého vyšla do světa, který začal propagovat socialistický realismus a vše moderní považoval za buržoazní přežitek. Svého profesora Emila Fillu obdivovala, navazuje na jeho tvorbu a snaží se kubismus posunout do jednadvacátého století. Je vytrvalá, nenáročná, netouží po pomíjivé lidské slávě ani obdivu hlupců. V tichosti svého ateliéru studuje a zkoumá možnosti, které jí vybraný způsob zobrazování nabízí a v trpělivosti se rodí základní kresby, které postupně převádí na plochu kovové plotny nebo na dřevěnou desku či linoleum.

         Náměty nachází ve svém nejbližším okolí: květiny ve váze nebo za okny ateliéru, kočičky a pes Ríša pobíhají od tiskařského stroje k pohovce a nakukují autorce pod ruku, ovoce leží ve staré misce a žena? Žena se stala ústřední postavou, vdechuje celému dílu život, a setkáváme se s ní v průběhu let od samých počátků až do dnešních dnů. Je ženou symbolickou, vysněnou, ženou která je žensky vyzývavá, ale ne smyslná, má tvary patřičně vyvinuté ale neprovokuje, je ženou snící, trpící; odpočívá, lenoší, mazlí se s kočičkou a hned zase pohladí psího přítele. Je ženou nestárnoucí, je symbolem věčnosti, symbolem rajské pramáti Evy, je ženou tajemnou a přitom čekající na pohlazení, polibek, něžné slovo…

         Samostatnou kapitolu jejího díla tvoří rozměrné, dnes vystavené linoryty, v nichž navazuje na Fillovu ilustrační tvorbu a způsobem zcela osobitým reaguje na lidovou píseň. A jsou to grafické listy neopakovatelné! Velikost plochy autorce dovoluje otevřít, uvolnit kompozici do prostoru a umístit písmo tak, aby spolu s ostatní kresbou tvořilo jedinečný celek. Barevné plochy podtrhují děj, který na grafických listech jednotlivé postavy uvádějí v život. Máme chuť zanotovat jednoduchou melodii, obdivujeme dynamický pohyb, vnímáme zvláštní poetickou náladu, kterou do své tvorby Alena Antonová vnesla.

         Kompozice je vždy citlivě promyšlená až do krajnosti, a přesto, že se autorka často vrací k jednotlivým námětům (zátiší s ovocem, odpočívající žena, vázy s květinami), nemáme nikdy pocit, že se opakuje, že kopíruje sama sebe. Má nepřebernou zásobu vhodných nápadů, variant, je dostatečně vynalézavá a její hra, neboť co jiného se pro ní tvorba stala než krásnou hrou (odmyslíme-li náročný tisk, který sama realizuje, a uspěchanost objednatelů, kteří neustále dotírají, zvláště z řad sběratelů exlibris), tvorba se tedy stala hrou, přinášející jí radost a uspokojení.

         Alena Antonová je skromná umělkyně a právě ta skromnost, laskavost a trpělivost jsou předpokladem, aby se stala významnou umělkyní, jejíž dílo budou obdivovat i další generace, stejně jako tomu bylo v minulosti s tvorbou Reynkovou, Váchalovou. Její svébytný kubismus, její nové pojetí zobrazování viděného ji k tomu předurčují.

      Až se tedy převtělím, nechci být patníkem ani kandelábrem, ale pejskem, jezevčíkem Ríšou, který bude v tom Alenčině nebi vládnout černým kočkám i strakatému kocourovi a bude čekat až ho umělkyně podrbe za ouškem. To pak budu vesele vrnět a v duchu si říkat: „ach jo, to jsem měl štěstí, že se i v druhém životě mohu těšit z krásných obrazů!“ Jen aby tam také se mnou byla Alenka a byla znovu malířkou!