Boris Jirků

Na návštěvě v nebi

Výstava proběhla ve dnech   

26. dubna - 27. června 2018

 Vzpomínka na vernisáž:

 

Úvodní slovo k vernisáži:

 RNDr. Karel Žižkovský

 Na návštěvě v nebi 

          Kdykoliv jedu technickým výtahem na návštěvu do ateliéru Borise Jirků, mám příjemný pocit, že stoupám do nebe. Ve čtvrtém patře výtah zastaví a já musím ještě vystoupat podél barevných plakátů, až ke dveřím ve kterých už na mě čeká – ale ne Pán Bůh ani svatý Petr, ale malíř a grafik Boris Jirků, zastupující v té nebeské bráně klíčníka, průvodce i samotného Stvořitele. On je tím tvořitelem, tvůrcem, který namalovat všechny obrazy, jež jsou tu k vidění, vysochal drobné sochy, ty velké se nahoru do nebe nevejdou, a připravil kresby pro grafické listy tištěné převážně technikou mnohobarevné a často experimentálně zpracované serigrafie. Vejdete za průvodcem, a pokud má kalhoty - gatě pěkně pokecané od akrylových barev, pak vás provede nejprve chodbičkou vpravo až do sluncem zalitého ateliéru, v němž kromě plechovek a všelijakých piksliček s barvami najdete rozmalované a hlavně hotové obrazy, na nichž pracuje a které před chvilkou, včera, předevčírem dokončil. Najdeme tu převážně obrazy z posledního tvůrčího období, kdy se intenzívně věnuje krajinám, městům a vesničkám, v nichž v nedávné minulosti pobýval, které s radostí navštívil a které potěšily jeho citlivou duši. Prosluněná Provence, úzké křivolaké uličky, exotické motivy z dalekých zemí, to je dnešní realita, přítomnost, jíž převádí ze vzpomínek, kresebných záznamů, fotografií na připravený podklad, aby vznikl nový obraz plný pohody, slunce, vyzařující radost tvůrce.

         Pokud uvidíte jiné motivy, obrazy zpracované v některé z minulých etap Borisova tvůrčího období, pak jsou pouze připomínkou časů, v nichž vznikaly, ale dnes je dnes, a včera? To už přeci bylo, Boris Jirků je stále v pohybu, i přesto, že si občas odskočí do nemocnice, aby mu tam složitým způsobem opravili srdíčko s veškerým příslušenstvím. Jen si odskočí, ale hned se vrací, vždyť má ještě tolik nápadů, myšlenek a barev v těch piksličkách a plechovkách.

         V případě, že návštěvníka povede rovnou cestou, pak dojdete ke kuchyňce, odkud přinese slušnému návštěvníkovi skleničku voňavé meruňkovice a můžete si „štryngnout“. „Na zdraví, chlape!“, to říká Boris a ptá se na účel návštěvy. „Musíme vybrat tu výstavu, za týden je vernisáž!“ „Aha, tak jdeme na to:“ Otevírá šuplík za šuplíkem takové veliké šuplíkové almary a začíná vyndávat grafické listy realizované tou úžasnou technikou serigrafie, která umožňuje experiment a nabízí jistotu, že jeho kresby budou vytištěny přesně tak, jak si autor přeje. „Nebo víš co, chlape, já ti pomohu jen s těma velkýma deskama, když jsi také po nemoci a ty drobnosti si pak vybereš sám.“ Domluvil, popadl velké desky, rozvázal tkanice a zjevila se žena: žena nakreslená jistou rukou, žena něžná, žena, jejíž čisté linie mírně provokují, žena, na jejímž rameni se usadil veliký barevný motýl. Patří do harému žen, které Boris neúnavně zpodobňuje pro své i sběratelské potěšení a tvoří skupinu, již nazval „Dolce far niente“. Jaká líbeznost, barevná odvaha, čistota tvarů, svědectví toho, že i dnes a právě dnes musí umělec umět kreslit, nesmí jen hloupě šokovat, jak se stalo módou, nesmí jen provokovat nevkusem, hnusem či vulgaritou, ale musí, opakuji – musí - umět kreslit. A to Boris umí, ne nadarmo on – rodák ze Zlína (narodil se 10. dubna 1955), absolvent Akademie výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Paderlíka, vyučoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a dnes soustavně přednáší na dvou vysokých školách, kde se snaží vysvětlit svým posluchačům, že umění bez kvalitní kresby nic neznamená, stává se pouze šalbou a klamem pro hlupáky. Dovedl by šokovat, ale on nemusí, jeho dílo je sice provokující, překvapivě svébytné, ale ctí zásady, o nichž mluvil F.X. Šalda i Emil Filla při svých přednáškách. Má pevný základ a nezáleží na tom, zda se pustí do malby nebo vezme sochařské nářadí či obyčejnou tužku aby jednoduchou linkou oživil dívčí tělo a vdechl život pestrému broučkovi či motýlovi, které přidal k provokujícím křivkám.

         „Mám dost tisků? Tak teď už si poraď sám, však to zvládneš!“ Poradím, ale jak vybrat z toho velikého množství grafických listů ty nejzajímavější? Města! Byla o nich řeč a tak k už připraveným listům přidávám Masarykovu věž, jejíž barevnost svědčí o impresionistickém vidění světa a nevšední šikovnosti tiskařů, kteří jeho nápady a kresby převedou v sítotiskové dílně na síta a kvalitně vytisknou. Stejného charakteru je zámek Holešov, radnice v Prostějově, Gymnázium ve Štěpánské; ale dost, ještě musíme k těmto listům přidat a z velkých souborů oddělit listy, které realizoval v průběhu posledních let vždy před koncem roku, a staly se jakousi připomínkou, že i v příštím roce život bude pokračovat a je důvod k radosti. Pochopitelně opět zvolil ženy, ženy se zrcátky a zrcadly, ženy s ovocem, člověk má chuť se zakousnout (tedy do ovoce, pánové) a znovu ženy s pestrými motýly i brouky všeho druhu.

         Jsem u konce, panely budou zaplněny, Milan Stupavský se tentokrát nebude trápit se složitým podkládáním listů, aby v rámech necestovaly od vrchní části rámu ke spodní, a nezbývá, než připomenout, že na výstavě zahrnující jen nepatrný zlomek z díla Borise Jirků jsou čtyři obrázky svědčící o novém experimentu umělce: ilustrace, grafické listy ke knize Viktora Dyka „Krysař“. Jsou svědectvím, že Borise ta poslední návštěva v nemocnici na Homolce nezničila, nezlomila, naopak. Opravené srdíčko kvalitně slouží, a to dlouhé tělíčko a hlavně hlavička a ručička fungují ke spokojenosti autora i všech obdivovatelů jeho díla. 

         Končím! Opouštím Borisovo nebe, kde kraluje šťastný umělec, nastupuji na plošinu technického výtahu a vracím se zpět do reality, abych vám právě dnes mohl vyprávět o člověku, jehož umělecké dílo již mnoho let obdivuji.