Barevná poezie

Daniely Benešové

Výstava proběhla v období

7. ledna - 1. března 2010

Vzpomínka na vernisáž:

Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský 

 Barevná poezie Daniely Benešové

         Tóny barokní hudby se nesly tichým prostorem, narážely do stěn, objímaly všeliké předměty stojící v cestě, dotýkaly se obrazů, jejichž vůně, terpentýnová vůně byla ještě libě čerstvá, oslovily malířku stojící u stojanu a přinášely radost, potěšení, jaké může jen hudba darovat a člověku, milujícímu krásu. Nemusí to být právě barokní melodie, mohou znít tóny Mahlerových skladeb, či opusů Bohuslava Martinů, může znít i hudba moderní či rytmická, ale musí být dobrá, kvalitní; a stejně dobré, krásné a poetické jsou i obrazy rodící se pod střechou tichého ateliéru, ve kterém pracuje, maluje, kreslí a připravuje grafické listy akademická malířka a grafička Daniela Benešová, absolventka Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze, v ateliéru Emila Filly v roce 1953.

         Pokud chceme srovnávat práci studentky s jejím profesorem, dojdeme k závěru, že Danielu Benešovou dokonale připravil pro její budoucí tvorbu a ovlivnil svým způsobem výtvarný projev, který byl ještě dále formován v ateliéru Antonína Strnadela, v němž absolvovala čestný rok a potkala svého životního druha Karla Beneše. Fillův kubismus a Strnadelův hřejivý folklór kladně ovlivnily celou její tvorbu, významně poznamenaly její práci, ale Daniela Benešová si přesto hned na samém začátku vytvořila vlastní styl, našla sama sebe, ilustrovala osobitým způsobem zvláště knihy pro malé čtenáře, graficky zpracovala motivy z krajiny mládí, uplatnila suchou jehlu a později stále častěji barevnou litografii, objevila barvy pro své obrazy a stala se umělkyní, která dnes patří díky své kultivované paletě, citlivé kresbě a poetickému vnímání člověka, čisté přírody i okolního světa k umělcům, kteří objevují v kráse a dokonalosti smysl a význam současného moderního umění.

. . .

         Barvy – barvy jsou stejné jako hudební tóny, seřaď je vedle sebe nevhodným způsobem, přidej jeden navíc a zazní disharmonický paskvil v melodii i na plátně. Daniela umí, její paleta je pestrá, jásavá, veselá a zářivá. Červená, modrá, ostrá žluť, uklidňující zelená, všechny najdeme na její paletě. A barvy harmonicky ladí na ploše rozmalovaného obrazu, oživí plochu litografického kamene v dílně, kde připravuje grafické tisky, klade barvu k barvě, a list se postupně mění v poetickou skladbu; melodie, melodie barevných linek, čistých ploch zvolna zaznívá a potvrzuje, že její tvůrce – grafička – ví, o čem bude pozorným divákům vyprávět. Jsou to příběhy z jejího života, který pečlivě mapuje, zaznamenává ve svém díle a nabízí k nahlédnutí.

         Je tu strom života: noc se tiše vkrádá do krajiny, temně hnědá zem, hutná ve své podstatě je základem všeho, slunce pomalu zhasíná a celý kraj se chystá ke spánku, svítí okna venkovské chalupy, ptáci utichají, gotické okno chrámu symbolicky spíná ruce, hrad se uzavírá do starého tajemství, postavičky lidí mizí ve svých obrysech. Jindy se díváme z výšky do krajiny, měsíc se zjevuje ve své prostotě a proměnlivosti, nějak důvěrně patří do tvorby Daniely Benešové. Už jsme ho viděli zachyceného v síti, pavučině, předivu linek a ještě častěji se s ním setkáme. Je jedním ze symbolů, ke kterým se častěji vrací a které postupně mění její současnou tvorbu. Symboly se stávají stavebními kameny v složité kompozici, pozorovateli napovídají, nepřikazují, diváka vedou barevnou krajinou jitra poznamenanou jásavým okrem až k samému slunci! Jindy modř, blankytná, průzračná, čistá modř v mnoha valérech nás přenese k ostrovu snů uprostřed mořské záplavy…

         Autorka objevuje magickou krásu ve všedních, zdánlivě všedních motivech zjednodušených do krajnosti a pomocí vybraných stavebních prvků, které sugestivně umístí na ploše obrazu či grafického listu, nás zavádí do světa barevné poezie, do světa fantazie, kde jsou reálné náměty často vystřídány geometrickými tvary. Geometricky členěná plocha podtržená výraznými barevnými tóny nás překvapí jen na chvilku, jen do té doby než se zapojíme do hry, která nám dovoluje uplatnit vlastní názor, vlastní obrazotvornost a kdy zjišťujeme, že fantazie k modernímu umění neoddělitelně patří. Pojďte si zahrát dětskou hru: nebe, peklo, ráj… nebo raději ne, otevřete svá srdce a duši a vnímejte všechnu poezii a radostnou pohodu, která na nás z díla Daniely Benešové dýchne a přesvědčí citlivého člověka, že umění může být i dnes krásné a povzbuzující. Stále platí vyznání Emila Filly, že „umělecké dílo je bezprostředním výrazem vnitřního stavu tvůrce“ a to platí o Daniele Benešové beze zbytku.