Barevné dialogy

Evy Vlasákové

Výstava proběhla ve dnech   

28. června - 31. srpna 2012

Vzpomínka na vernisáž:  

  Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský   

Hledání pravdy v grafice Evy Vlasákové

Rčení „má boty z toulavého telete“ se přesně hodí na akademickou malířku a grafičku i obdivuhodnou realizátorku skleněných zázraků, Evu Vlasákovou. K botám, provázejícím ji z místa na místo, z krajiny do krajiny, z teplého jihu na drsný sever, bych přidal ještě křídla kormorána či albatrosa, aby lehce překonala modravé oceány a mohla zdolávat vzdálený kontinent Jižní Ameriky, na kterém hledá stejně jako na ostatních cestách odpověď na věčnou otázku: odkud kam kráčíš, člověče, ve své nedokonalosti? K botám i křídlům přidejme rozměrný batoh, odvahu, špetku bezstarostnosti, a zjeví se nám obraz věčného poutníka, kterým se Eva bezesporu dobrovolně stala.

         Její nevšední pouť začíná v Táboře, kde se 10. 4. 1943 narodila. Po ukončení Výtvarné školy Václava Hollara pokračuje na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze v ateliéru profesora Františka Muziky. Od roku 1967 pracuje jako grafik v redakci časopisu „Femina“ v Helsinborgu ve Švédsku, a od tohoto okamžiku bychom mohli sledovat její život rok po roce, neboť Eva ve své pracovní posedlosti a touze poznat člověka, vztahy muže a ženy, chodí širým světem s očima otevřenýma a intenzívně prožívá každý jedinečný den života. Stává se bedlivým pozorovatelem velkolepého divadla, ve kterém je nejen obdivovatelkou rušných scén, nevšedních dramat a lidských dialogů, ale hnána vnitřní potřebou sama vstupuje na pomyslnou scénu, aby se zúčastnila.

         Ono hledání kontaktů je projevem potřeby člověka nezůstávat mimo všeobecné dění, byť v životě prožila i velké drama. Snad proto je tu ten věčný neklid, ona touha a potřeba po seberealizaci. Její dílo je rozsáhlé, vedle výrazně barevných obrazů realizovala skleněné objekty, které úspěšně vystavovala v mnoha zemích světa, hraje si s papírem ve všech podobách a pochopitelně kreslí, neboť kresba se pro ni stává intenzívním, nervním záznamem viděného, cítěného či chtěného.

         Nás pochopitelně v prvé řadě zajímá grafika, v níž se dopracovala díky odvážnému experimentu až k mimořádné originalitě. Nemá napodobitele; je svéráznou průkopnicí barevných grafických listů, ve kterých kombinuje některé vybrané techniky, jimiž dociluje obdivuhodných výsledků. Základem je suchá jehla, přidejme barevný lept, vtírání barev a je-li to nutné i zásah štětcem. Výsledkem jsou právě takové listy, jež dnes můžeme sledovat na výstavě v hotelu Villa. Zatímco kresba je základem pro celé dílo a vyznačuje se čistotou linky, určitou křehkostí a vnitřním vyznáním umělkyně, pak grafické listy jsou definitivním vyjádřením pocitů, nálad a pochopitelně i zkušeností, získaných od ostatních aktérů na jevišti života. Hra začíná, barvy září, scéna se otevírá, člověk přichází, začíná dialog: on - ona, ona a on, věčný dialog milenců, otázky a odpovědi co je pravda, jaký je život, proč hledáme, po čem toužíme, kam spějeme jako celek. K postavám se připojují jakési přízračné bytosti, napůl zvíře, napůl člověk, zvláštní stvoření z jiného věta, které snad symbolizují lidské špatnosti, neřesti a vášně. Proto ty ostré zuby, proto ty ironické a zlomyslné škleby, proto ten kontrast světla a tmy, který autorka na scéně nechává zaznít, aby oddělila dobro od zla a radost od smutku. Zároveň tak zvyšuje napětí a podtrhuje dramatičnost vybraných okamžiků, tak jak to představení požaduje.

         Je dobrou režisérkou, ironie a lehký humor je doplněn rytmickým opakováním jednotlivých symbolů a maximálním zjednodušením postav až k samé krajnosti. Vše uvádí do pohybu, až se nám tají dech z obavy, aby nám neuniklo něco z předváděného děje. Člověk je vtahován do jednotlivých příběhů, dobrovolně či nuceně se stává součástí hry, velkolepé hry, kde skutečné a neskutečné se prolíná, kde radost a bolest se střídají stejně jako v životě.

         Pokud má divák dojem, že Eva Vlasáková občas stojí před nezodpovězenou otázkou, jak bude děj věčného představení, kterému říkáme život pokračovat, pak nemějme obavy. Svět je široširý, prodávají se už dokonce parcely na Měsíci a naděje že dobro zvítězí nad zlem přeci stále zůstává. Jeden příklad, jeden grafický list za všechny: ostrovy v modré temnotě, červené rybky a milenci v pevném spojení muže a ženy. Láska přeci vítězí, je věčná jako lidstvo samo a ti dva hádci na prstech symbolické ruky? Těch se nemusíme bát, mají sice zelené tváře, ale to určitě ze závisti, že ti dva se mají tak rádi. Nemám pravdu, Evo?