Dotyky člověka

Eva Hašková

Výstava proběhla ve dnech   

13. ledna - 7. března 2011

Vzpomínka na vernisáž:

 Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

Dotyky člověka

        Jsou umělci, jimž učarovala krajina, jiní obdivují lidské tělo a upřednostňují ženskou postavu nabízející více zajímavých detailů, které muži postrádají, a jsou malíři i grafici, kteří obdivují architekturu, město, výplody lidské fantazie, umožňující vytvořit kamenné skvosty od Babylonu po dnešek. K těm posledně jmenovaným patří grafička Eva Hašková, absolventka Vysoké školy umělecko-průmyslové v roce 1974. Nezapře ateliér profesora Zdeňka Sklenáře, který byl jakousi líhní a zárukou výborných umělců.

         V samých začátcích se věnuje knižní ilustraci (nezapomenutelné byly obzvláště knihy bibliofilské) a postupně přechází na volnou tvorbu, která jí zcela umožňuje vybírat si náměty, témata, motivy oslovující duši umělkyně a uspokojující její intelekt. Při prohlížení celého díla, z něhož jsme vybrali pouze reprezentativní vzorek dovolující představit tvorbu umělkyně v plné kráse, učiní pozorný divák nepochybně dva základní závěry:

         1. Eva Hašková mistrně ovládá grafické techniky leptu a akvatinty a často je spojuje v jedinečný celek tak virtuózně, že uvažujeme, není-li náhodou ve spojení s temnými silami podobně jak tomu bylo kdysi u Fausta. Ale kdež, je jen nesmírně nadaná, trpělivá, pečlivá, umíněná a dokud neodpovídá hotová deska jejím představám, nepoleví a grafický list nevytiskne!

         2. Výsledkem jsou grafické listy na nichž umělkyně nejen věrně zachytila a kompozičně zpracovala vybraná témata, ale přidala tu nutnou dávku fantazie a nadsázky, bez které by byly zpracované listy pouhým dokumentem, záznamem reality či popisným zmapováním skutečnosti. Eva Hašková přidává náladu vyplývající z jejích vnitřních pocitů i patřičnou dávku fantazie, dovolující přizpůsobit viděný svět uměleckému záměru.

         Podařilo se jí vytvořit dílo, vzbuzující obdiv a úctu. Každý list (a nejen vystavené) si zaslouží pozornost diváků, hledajících víc než reálný pohled na vybranou architekturu. Eva Hašková si vybírá vždy takové motivy, náměty pro budoucí grafické listy, které jí osloví, něčím provokují a pak jim věnuje náležitou přípravu a péči. Na samém počátku je tedy vybraný námět, proměňující se v mysli autorky tak dlouho, až uzná za vhodné pracovat s kovovou deskou, na kterou promyšlenou kresbu obohacenou o vlastní vize přenáší. Na výstavě pak může divák putovat od města k městu, může obdivovat spojení reality a umělecké nadsázky, může se nechat vtáhnout do děje, protože každý list vypráví jedinečný příběh, může popustit uzdu své fantazii a přidat vlastní příběh, který na známých místech sám prožil.

         Jsme v Praze; židovský hřbitov je svědectvím smrti starých pražských Abrahámových potomků, desky s podivným písmem jsou už skoro nečitelné a vzpínající ruce se obrací k Bohu s dotazem: „byl jsi slepý při utrpení našich bratří?“ Desky jsou mementem, svědectvím pro budoucnost… Vyjdeme na nábřeží a půjdeme proti proudu: Národní divadlo, Šítkovská věž vévodící klubu Mánes a támhle naproti se daly domy či jeden dům do tance, křivky se proměňují podle rytmu melodie, pomyslná hlava poskakuje stejně jako hlava Japonce, snažícího se vybrat nejzajímavější kompoziční záběr. Číňanka také poskakuje a dům se raduje a nemůže se nabažit pohybu, který mu architekt vtiskl do základů. O kus dál stojí temný Faustův dům, však víte kde, a v nočním světle je tajemný, ponurý, jen tvář v mlze, přízrak nad přízraky varuje: krví se neupisuj, peníze, moc, sláva, nic nestojí za krvavý podpis a zradu – zradu kohokoliv a kdykoliv!

         Jsme v Krumlově: mohutná věž oslovuje nebesa, trčí vysoko k mrakům a vypravuje svůj příběh, cizincům kývá na pozdrav a upozorňuje: „já to přečkala – snad proto, že lid socialistický odešel včas ze scény – já to přečkala, ale koukněte se do Babylonu, no jen se koukněte, co z té zmatené slávy zůstalo? Jen zpívající pouštní písek a základy, jen grafička si vybájila svou vlastní věž, ale já, já jsem tady neustále na skalním ostrohu!“

         Vydejme se ještě jednou na cestu. Tentokrát do Benátek přeplněných turisty, obdivovateli obého pohlaví. Gondoly se stále kolébají v rytmu vlnění: sem tam sem tam, zase je tu tanec vysokých krků lodí, věže se přidávají – alespoň na grafických listech Evy Haškové a Benátky zůstávají věčné, živé, překrásné i když se pomalu propadají do bahna nicoty.

         Ještě jednou se zeptám diváka: co jste viděli? Určitě odpovíte: krásu a půvab, poezii a sny umělkyně proměněné v realitu. A znovu se zeptám: a co člověk, nechyběl vám na jejích či v jejích kompozicích? Nechyběl? Stačily ty tváře, tu a tam se vyskytující, ty dotyky člověka, které ulpěly na starých stavbách, ty hlasy a melodie ozývající se z prostoru věčnosti! To je dobře, tak tedy:

         kdo má oči, dívej se, kdo má uši, ať poslouchá, kdo má fantazii ať se zasní a kdo má peníze, ať kupuje. Krásný večer, jako vždy.