Hana Čápová

Věčné divadlo světa

Výstava proběhla v období

4.září - 3.listopadu 2008

Vzpomínka na vernisáž:

Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

Věčné divadlo světa

          Nedávno jsem četl článek jednoho novináře, který napsal, že Bůh stvořil ve Vesmíru jednu Modrou planetu – Zemi, na ní člověka a pak se rafinovaně skryl kdesi v nekonečném prostoru, odkud se zájmem a božskou ironií sleduje, jak ten jeho Adam s Evou i veškeré potomstvo provozují velkolepé divadlo, ničí co mohou, vesele se zabíjejí, milují, pláčou a smějí se, komedii vystřídá tragedie, a Stvořitel se baví!

         Budeme-li pozorně prohlížet grafické listy, vystavené v Hotelu Villa, které jsou jen nepatrným zlomkem rozsáhlého díla akademické malířky a grafičky Hany Čápové, dojdeme k překvapivému závěru: Hana Čápová se stala tichou, ale zato velice citlivou a nadanou kronikářkou lidského konání. Své postřehy, lidská dramata i člověčí hemžení zaznamenává citlivou kresbou na plochu papíru, rydlem do krytu měděné desky, a v mnohých případech štětcem na připravená plátna… A jsou to kresby nevšední a grafické listy neopakovatelné, vymykající se z dnešní umělecké povrchnosti a marastu nicoty.

         Hana umí kreslit, je nadaná, dovede s ironií a nadhledem pozorovat člověka, jeho osudy, dovede se zamyslet a podívat do propasti ztraceného času, aby objevila a zdokumentovala děje dávno zapomenuté, vdechuje život králům, krásné Venuši, šaškovi i hudebnímu virtuózovi, rozehrává složité divadlo na scéně světa. Venuše se zrodila z nicoty pěny, Paridův soud je nelehký, a myšlenky, které se mu v hlavě rojí, mu při náročné volbě nepomohou (grafička mu také nepomohla, slepice i jiná prsatá drůbež, kterou do děje zakomponovala, mu volbu ještě více zkomplikovala).

         Královská hra! Jenže, kdo z nás by nechtěl posouvat na šachovnici lidskými figurami? Jak chutná moc, pane Mňačko? Chutná i dnes a mocní se předstihují, kdo více urve z hromady zlata, králové, bankéři, prezidenti, člověk je jen figurkou, broučkem, pěšákem na bojišti – černá a bílá, černá a bílá. Tóny fantazie se tiše nesou pod klenbou katedrál, Rudolf II. si vybral na procházku Prahou krásnou slečnu nebo dámu a už jí ukazuje: tady ta stavba a tamhleten most, to koukáte na tu krásu, to víte Praha je Praha, mezi námi, nejhezčí město na světě, a to ještě přibude Národní divadlo, tančící dům a v Podbabě takový hrůzostrašný hotel a… koukněte se: támhle na mostě je karneval, vidíte to hemžení, těch postaviček, všichni se radují, veselí, dejte mi pusu slečno, nebo si dojdu koupit nějakou starožitnost!

. . .

          Divák, pozorný divák může dlouho číst v kronice, kterou Hana Čápová pro něho, pro čtenáře obrázků, kreseb a grafik připravila, a ten skrytý Bůh, Stvořitel, jistě pochvalně kývá hlavou, usmívá se a říká: „Čápová, Čápová, píši vám jedničku, dnes se vám ta kresba zase povedla, děláte mi radost!“ I mně, a pevně věřím, že i divákům a nejen na dnešní výstavě, přináší grafické dílo Hany Čápové radost, potěšení a nevšední zážitek. Rád si listuji v té rozsáhlé kronice a ptám se: proč si její dílo získává takovou pozornost publika, proč zájem o její tvorbu neustále roste, když zůstává stále svou, nesnaží se podbízet dnešním módním vlnám, výstřelkům?

         Odpověď je trochu složitá. V první řadě je nutno připomenout, že Hana Čápová, absolventka Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze v ateliéru ilustrace a grafiky v roce 1983 dovede virtuózně kreslit. Její kresba je kompozičně vyvážená, promyšlená do krajnosti a dovede člověka nejen okouzlit, ale i poučit. Kresba, tedy kresba stojí na samém počátku a prozrazuje základ úspěchu. Profesor Švabinský kdysi prohlásil, že „kresba je základem umělecké tvorby a kdo neumí kreslit (a dnes mnoho tak zvaných módních umělců neumí kreslit, ba přímo kresbu – realistickou kresbu – odmítá), tak ten nemůže se státi umělcem!“ Připustíme-li že kresba Hany Čápové je naprosto dokonalá (nebo skoro dokonalá), pak její převod na grafickou desku je stejně zajímavý a má dokonce některé přednosti. Naprostá znalost grafické techniky leptu, barevného leptu či kombinované techniky umožňuje autorce převádět složité děje plné napětí a často ironie na kovové desky a následně při tisku na bílou plochu papíru. A stává se neuvěřitelné, ten bílý papír se změní v list z kroniky života, který pro nás i časy budoucí připravila…

         Její grafika je nevšední, vedle prvotního děje najdeme na každém listu mimo hlavní postavy či postav spoustu drobných lidiček, pitoreskních detailů, zdůrazňujících, podtrhujících záměr umělkyně. Kdybychom chtěli Hanu Čápovou zařadit do některé skupiny –ismů, budeme trochu rozpačití. Je její dílo čistě realistické s časovou nadsázkou nebo surrealistické, snové? Přikláním se k surrealismu, ve kterém nepostrádám stopy ironie, humoru, poezie, realitu, a lidskou živočišnost, zvláště u grafik, určených pro sběratele exlibris.

         Pro tyto přednosti mám rád tvorbu Hany Čápové, upřímně autorce přeji umělecké i finanční úspěchy, protože nejen uměním živ je člověk.