Ivan Baborák

Sny

Výstava proběhla ve dnech   

7. března - 25. dubna 2019

Vzpomínka na vernisáž:

  Úvodní slovo k vernisáži:

 RNDr. Karel Žižkovský

         Jsou jedinci, kteří prohlašují, že nemají sny, spí beze snů a hotovo!

Jenže odborníci, lékaři a specialisté na spaní tvrdí, že každý člověk, ženy i muži ve spánku prožívají všelijaká dobrodružství: veselé, mravné i nemravné příběhy, kterým říkáme sny! Také já rád sním a prožívám i ty necudné příběhy, ty mi nevadí, zato sny v nichž mě někdo honí, straší či děsí, nesnáším.

         Když jsem začal při návštěvě v ateliéru Ivana Baboráka vybírat pastely a grafické listy pro výstavu do hotelu Villa, překvapilo mne, kolik „snů“ zaznamenal pomocí pastelů a akrylových barev na obrazech, které si dnes můžeme prohlížet, případně se zasnít a pokusit se vžít do duše umělce, abychom pochopili jeho filosofická sdělení. Stačí, přivřeme-li oči, - ták, opatrně abyste neusnuli a pozorně se dívat na hru barev, harmonicky uspořádaných, hledat smysl jednotlivých symbolů, luštit složitě zakódované myšlenky a pokusit se alespoň na chvilku proniknout do tvůrčí fantazie umělce. Kdo je Ivan Baborák? V prvé řadě pracovitý člověk, jenž se trvale zabydlel v malebné vesnici Přestavlky nedaleko Chrudimi, kde se v roce 1955 narodil. K umění se postupně propracoval svou pílí a talentem. Všímal si světa kolem sebe, reagoval na politické dění a pozvolna se stále více upínal k umělecké tvorbě: fotografie, úprava knih, plakáty, grafika a obraz. Od roku 1990 pracoval v chrudimském Muzeu loutkařských kultur jako výtvarník a o tři roky později se stal členem Unie výtvarných umělců. Své práce představuje na souborných i samostatných výstavách o čemž svědčí i dnešní výstava plná „snů“. Jsem přesvědčen, že divák nejlépe pochopí osobnost Ivana Baboráka, když se pokusí rozluštit autorovo poselství, které nabízí vnímavému pozorovateli. Každý obraz či grafika otevírá okno do citlivé umělcovy duše a divák – pozorovatel – si začíná uvědomovat, že ty barvy, tvary, abstraktní struktury nejsou něčím nahodilým, ale pečlivým záznamem člověka, jenž nás chce oslovit. Není to laciná nabídka: tady je květina, stůl, džbán, lidská hlava - ne! Baborák se pohybuje za hranicí reálna a snaží se navázat kontakt s těmi, kdo si stejně jako on uvědomují, že hranice Vesmíru jsou někde v nedohlednu, náš svět se pohybuje na hraně zkázy díky hlouposti chtivých jedinců, a přesto je třeba věřit v možnou záchranu. A právě to filosofování a snaha oslovit člověka jinak můžeme najít i v záznamech jednotlivých Baborákových snů stejně jako upozornění na skutečnost, že umění je věčné hledání pravdy a posouvání reality za hranice možného. Ti, kteří mají ještě přivřené oči, jak jsem jim doporučil, si konečně přijdou na své. Už za pár okamžiků ukončím tuto krátkou „přednášku“ „úvahu? Přestanu vychvalovat talent Ivana Baboráka a začnu se zajímat o některé sny, které jsme pro dnešní výstavu vybrali.

         Prvním snem, který jsem si vybral je ten s názvem „V zrcadle je sen“. Je patřičně barevný – ten sen – pochopitelně je veselý, alespoň mně se zdá být veselý, on jeho tvůrce dovede být hezky veselý, humorný až rozpustilý, a já si kladu v duchu otázku: proč se potřebuje sen prohlížet v zrcadle? Že by byl marnivý stejně jako my lidé? Určitě, vždyť je to jen lidský sen, psí by byl úplně jiný, to by byla asi pořádná kost či pečené kuřátko. Tak dobře, ať se sen naparuje v zrcadle a my se podíváme ještě alespoň na jeden obraz, na němž nám malíř nabízí „Sen o slunci“. Ten příjemný jas, výrazné jásavé barvy, už aby skončila zima a my bychom mohli odložit tlusté bundy do šifonéru. Jen hřej ty zlatý kotouči a prosím tě, až půjdu dnes večer spát, zajdi také ke mně, nejlépe tak ve tři po půlnoci. Slibuješ? Tak dobře, já už musím ke grafikám, aby si diváci nemysleli, že Ivan grafiku nedovede. Dovede, ale v poslední době se více věnuje barvám a snům, místo aby vzal grafické nářadí i kovovou matrici a nakreslil třeba jinou „Klárku s flétnou“. Jeho grafiky byly záznamem určitých událostí, vzpomínek a kritickým hodnocením doby. Listy z cyklu „Pomníky padlým na hlavu“ jsou toho důkazem. Žel, dnes je tu nenajdeme. Škoda, Ivane, ta grafika byla důkazem, že jsi nejen „snivec“, ale i pečlivý kreslíř a pozorovatel života. Tak třeba příště, dnes si ještě zasníme, já čekám v noci na ten „Sluneční sen“ a vy diváci si můžete vybrat jiný, pokud jsou ještě k mání.