Jana Boudová

  Na cestách ... 

Výstava proběhla ve dnech   

27. června - 30. srpna 2013

Vzpomínka na vernisáž:

 

Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

Na cestách

           Cesty vedou od města k městu, divokou krajinou, úrodnými poli, vlaky projíždějí honosnými metropolemi, věže jejich  katedrál se tyčí vysoko do oblak, dálnice se klikatí jako mohutný had kamsi do dáli a člověk, zvídavý člověk toužící objevovat a nacházet, se vydává na ty kouzelné výpravy za dobrodružstvími. Jana Boudová, jejíž grafiky, realizované výhradně litografickou technikou, dnes můžeme obdivovat, se s potěšením toulala krajinami i městskými zákoutími, kde nacházela inspiraci pro svou malířskou tvorbu a nádherné náměty, které v litografické dílně v Říční ulici přenášela na hladkou plochu kamene, aby zachytila ty nádherné vzpomínky i atmosféru daných okamžiků pro sebe i pro diváka, kterému jsou určeny.

         Narodila se 20. 10. 1931 v Kolíně, vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru profesora Karla Svolinského a po ukončení studia v roce 1955 se věnovala převážně dětské ilustraci. Využívala všech příležitostí, které poskytovalo socialistické „turistické hnutí“ a tak se jí podařilo navštívit země, které znala jen z obrázků, časopisů a televize. Z každé cesty se vracela plná dojmů a výsledkem jejího dlouholetého snažení jsou barevné litografie, z nichž malou část můžeme dnes obdivovat.

         Vydejme se tedy spolu s autorkou do krajiny ticha, objevujme zadumaná zákoutí i třpytivou hladinu moře, poslouchejme šumění větru i mořský příboj a posaďme se do malé taverny v Benátkách, z níž je vidět hladinu zálivu, kdy slunce už mizí a měsíc se ujímá vlády nad spícími gondolami, houpajícími se na vlnách kanálů. První „devizový příslib“ umožnil návštěvu Benátek a Jana Boudová přivezla tolik nádherných vzpomínek a plná dojmů zaznamenala nejen ty nádherné gondoly, ale také rybářský přístav i slavnostní ohňostroj, překypující pestrými barvami. Spolu s autorkou můžeme putovat z Itálie do tehdejší Jugoslávie, vychutnáváme tu báječnou atmosféru jihu. „Polední žár“ nutí člověka usednout do stínu či schovat se do chladu zatemněného pokoje, odkud sleduje  babku sedící na zápraží, kde si vyhřívá své staré kosti. To ticho, to úžasné ticho, ostré stíny, žár, sluneční žár, siesta. „Snící město“ nám dovoluje popustit uzdu fantazii a my se stáváme účastníky podivného příběhu! Slyšíme cvrlikání cikád a překvapí nás jediné svítící okno mrkající do krajiny. Asi pan básník skládá verše o jasné luně nebo sní o lásce a nebo jen dopíjí lahvičku červeného, kdo ví? „Klášter v Toskánsku“ nás znovu utvrzuje, že Jana Boudová je malířkou ticha, opět obdivujeme barevné valéry, odstíny zelené, výrazné plochy a prostředí přímo předurčené pro rozjímání. Ještě se zastavíme na břehu moře „Po bouři“ a radostně se rozběhneme pro velikou barevnou ulitu, kterou tu příboj vynesl až na jemný písek. Máme štěstí; jsme tu první, jinak by už dávno zmizela v brašně jiného turisty.

         Z vyprávění Jiřího Boudy se dozvíme, že jeho žena Jana jednou objevila v nějaké publikaci obrázek starobylého francouzského města a musela si ten zajímavý motiv graficky zpracovat, pochopitelně po svém, tak jak se zrodil v jejích myšlenkách. Jiří pak po letech našel při svých toulkách na kole toto „tajemné“ město a zjistil, že Jana vystihla naprosto přesně atmosféru místa, přesto, že tam nikdy nebyla. Takové je uvažování, fantazie a snad i prorocké vidění světa umělcem, citlivým umělcem.

. . .

Grafika Jany Boudové je nejen precizně provedená a nezapře její malířské cítění a vidění prostoru, ale zároveň je svědectvím o člověku, o jeho povaze, naturelu, je důkazem toho, že umělec musí být upřímným vypravěčem o světě, v němž žije.

         Snad proto je její dílo často naplněno smutkem, je zadumané, plné podivných stínů i jakési předtuchy co je tam za obzorem: nová zátoka, nová hladina moře nikdy nekončící? Vše je zahaleno tajemstvím a člověk se z její tvorby skoro vytratil, jen tu a tam se mihne jeho stín, silueta, je trpěn… Poslední cesta, na níž se Jana Boudová vydala 19. července 2001, vede do věčnosti a není z ní návratu, jen grafické dílo a vzpomínky zůstávají.