Josef Velčovský

Ta nejkrásnější krajina

       (barevné litografie)

Výstava proběhla ve dnech   

7. září - 31. října 2023

Vzpomínka na vernisáž:

Úvodní slovo k vernisáži:

 Bohuslav Šír

Ta nejkrásnější krajina

Když jsem se poprvé setkal se jménem Velčovský, tak jsem si myslel, nevím přesně proč, že není Josef ale Jozef. Nakonec jsem se tolik nemýlil. Z Václavovic u Ostravy, kde se rodičům Marii a Josefovi v neděli 7. října 1945 narodil, je to na Slovensko co by kamenem dohodil.

Byl to otec Josef, sám nadaný výtvarník-samouk, který jen nepřízní osudu nemohl naplno rozvinout svůj talent, kdo dnešního vystavujícího přivedl k výtvarné tvorbě a umožnil mu to, co jemu samému nebylo dopřáno.

Nejprve to byla školní léta na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti.

Odtud vedla cesta logicky do Prahy na Akademii výtvarných umění k profesoru Karlu Součkovi. Tu Josef Velčovský dokončil stáží v Ateliéru 17 u významného britského výtvarníka Stanleye Williama Haytera v Paříži v roce 1970.

Tento rok byl ale naopak pro naši společnost začátek nebo spíše pokračování neveselých, šedých dob. Ovšem i v normalizačním tisku se daly najít ostrůvky pozitivní deviace. Ať už tu byly třeba povídky Karla Žižkovského, jak si někteří z nás vzpomínají, nebo ilustrace Josefa Velčovského. Nešlo je přehlédnout. Myslím ty ilustrace. Jeho projev byl a je zcela nezaměnitelný. Jsou to především snové nebo chcete-li surrealistické krajiny, které nejsou koncipované pro letmý pohled. Je třeba se soustředit a zahledět se. Je to taková dvoupohledová grafika. To přinejmenším.

Vidíte krajinu, která vás za okamžik vtáhne do svého světa. Někdy je to zcela imaginární krajina, jindy je to oblíbená Bretaň s loďkami na pobřeží nebo Finsko. Přestože Josef Velčovský procestoval téměř celou Evropu a byl i v Mongolsku, tato dvě místa jsou mu nejbližší. Může to být i poušť zdánlivě pustá, ale na litografickém kameni, protože litografie je hlavní grafická technika JV, grafikovou zásluhou ožívá.

Autor dávno netvoří v plenéru, ale s odstupem v atelieru. Jak sám říká – co zbude v představě, to je to podstatné. A netýká se to jen krajiny, ale i žen, které jsou jejich nedílnou součástí. A z nich opravdu vidíme to podstatné… feministky prominou. A jsou to naštěstí většinou ženy minulého století, jak ti všímavější jistě zaznamenají.

Na vystavených grafikách vidíme většinou, že jejich barevnost je elegantně umírněná.  Pokud ale autor cítí potřebu, jde do barvy, věren slovům svého profesora Hrocha ze střední školy.

Když se Milan Stupavský zeptal, jak nazveme dnešní výstavu, tak mi záhy vytanul na mysli verš z Uliho písně v Dobře placené procházce (dávají právě v Semaforu a doporučuji). Mnohé z dnes vystavených litografií jsou téměř ilustraceni tohoto textu. Ta nejkrásnější krajina by mohl být i název některé z nich.

Názvy jsou ostatně jejich nedílnou součástí. Tu popisné, tu vysvětlující a někdy trochu záhadné, jak si s námi autor hraje. A všechny dokáže také okamžitě vysypat z rukávu. Nakonec jména svých dětí také nezapomínáme. Věřím, že vám tato litografická dítka udělají stejnou radost jako mně a dalším sběratelům v mnoha koutech světa i kurátorům řady galerií včetně té Národní. To zajisté nepřekvapí u někoho, kdo má za sebou více než 150 výstav po celém světě.

Teď si uvědomuji, že jsou věci, které z vystavených děl nevyčtete. Například než se zcela etabloval ve výtvarném světě působil JV v letech 1971–1985 jako arteterapeut v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Od roku 1984 do 1990 pak v nakladatelství Mladá fronta, kde měl na starost i legendární Galerii Fronta.

V roce 1988 dokonce založil Galerii K. K jako kresba, protože JV ví, že kresba je základ, což sám svým dílem dokazuje.

Výstavy v hotelu Villa se, jak známo, orientují na grafiku, nejsou tu tedy k vidění jeho oleje nebo akryly. Ale možná najdete grafiku inspirovanou některou z jeho nesčetných knižních ilustrací nebo naopak poznáte grafiku, která byla předobrazem nějaké ilustrace.

Na závěr malý podnět pro návštěvníky. První dílo prodal JV v patnácti. Schválně. Která ze zde vystavených grafik bude na čas dílem posledním?

A ještě poznámka pod čarou. Při nedávné návštěvě Josefova ateliéru poblíž Staroměstského náměstí si on nejspíš myslel, že se setkáváme poprvé. To je ovšem velký omyl. Setkali jsme se už koncem sedmdesátých let. Tehdy mi poprvé a naposledy vyšla povídka v novinách. A kdo myslíte, že ji tehdy ilustroval?