Jan Hísek

Skrytá tajemství a poselství

v černé barvě

Výstava proběhla v období

14.května - 30.června 2009

Vzpomínka na vernisáž:

Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

                Budiž světlo

Budete-li mít po shlédnutí dnešní výstavy grafických listů akademického malíře a grafika Jana Híska zvláštní pocit, že jste ještě nic podobného neviděli, pak máte pravdu, nemýlíte se! Jan Hísek tvoří grafiku „z jiného světa“, a někdy mi připadá, že sám pochází z jiného světa, z jiné planety, z neznámé galaxie, ze zapomenutého ráje, odkud se omylem narodil živým rodičům 26. července 1965 v Praze, stejně jako Ježíš na počátku svého letopočtu v Palestině. Jasnozřivě vidí věci dávno minulé, nechává nás prostřednictvím grafických listů nahlédnout do vzdálené minulosti, zachycuje často biblické události s takovou jistotou a přesvědčivostí, že divák jen užasle hledí a má pocit, že Hísek musel být u toho. Pokud už se mu zachce zůstat na pevné zemi, pak vyhledává motivy zvláštních květin, rostlin, podivných stromů a bytostí, které vidí zrakem snivce, vizionáře, kouzelníka, který si pohrává s časem i krajinou. Ty bytosti mohou být andělé, ale nemusí, mohou být dušemi zbloudilých nebo zatracených, či pouhým zhmotněním slunečních paprsků. Světlo a temnota jsou pro celou jeho tvorbu příznačné.

         Na počátku přeci byla jen tma a z temnoty se postupně vynořila země bičovaná vodními spoustami, země chladnoucí, pustá a neobyvatelná. Teprve potom přišlo světlo, veliké světlo, a země rozkvetla, plodila ovoce a zvířecí havěť zabydlela oceány a souše, pevniny i ostrovy a lidé Adam s Evou tu stáli v plné nahotě a kráse. Budiž světlo, řekl Nejvyšší, a bylo to dobré. Budiž světlo, řekl Jan Hísek a z temnoty dokonalé černě grafické desky se oddělily jasné body, bludičky z Vesmíru, andělé, kteří tu byli ještě před člověkem, a člověk se svými dějinami, které převážně znamenaly krutost, zlo, smrt.

         Jan Hísek zaznamenává v celém svém rozsáhlém grafickém díle (na jeho kontě je dnes 421 grafických listů!) hru světla deroucího se z temnoty černých vesmírných děr. Jsou jeho listy poetické? Jsou. Jsou jeho bytosti snové? Ano. Jsou přeludem, výplodem nevyčerpatelné fantazie? Určitě. Je svérázným symbolistou, který navazuje na tvorbu zkušených předchůdců, jakými byli Jan Zrzavý, Josef Váchal, Jan Konůpek, František Kobliha a posléze velká část generace Tvrdohlavých? Je dál. Tak kam máme Jana Híska zařadit, do které skupiny: k realistům, romantikům, spirituálním surrealistům či vizionářům? Nikam! Hísek je nezařaditelný, Hísek je Hísek, osobnost vymykající se popisům a škatulkám kunsthistoriků. Hísek je sám sebou, vytvořil si svůj nenapodobitelný svět (zkuste hledat jeho napodobitele!). Svět, který nelze zařazovat do škatulek –ismů, nelze jej popsat slovy a filosoficky hodnotit.

         Odkud tedy přišel Jan Hísek? Přinesl si své vědomosti a umělecké nadání odněkud, kde v jiné době, jiné dimenzi přebýval? Možná, sám říká: „Jsou symbolické vrstvy, na povrch vynášející či v hlubině skrývající právě jsoucí myšlenku, výrazem čtvrtého nepostižitelného času, který je umocněn pouze schopností proplout třemi časy, časem zrychlujícím, časem zpomalujícím a časem mezi nimi vnitřně sladěným? …možná.“

. . .

Vrátíme-li se z prostoru věčného času a hledání odpovědi zpět do výstavní síně, můžeme bezpečně doložit, že akademický malíř a grafik Jan Hísek studoval na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze v letech 1984-1990 v ateliéru profesora Milana Hegara a docenta Jana Solpery. Věnuje se knižní ilustraci, za kterou získává téměř pokaždé cenu, tvoří nevšední grafiku technikou mezzotinty, akvatinty, výjimečně suchou jehlou či leptem, bez potřeby použít jinou barvu než černou, maluje rozměrné obrazy s uplatněním střízlivé palety, jeho kresby jsou předzvěstí obrazu nebo grafického listu. Hískovo dílo jako celek je jedinečné a prozrazuje člověka, který o své práci intenzívně přemýšlí, nechává se vést citem i Božím duchem věčné jistoty, který jeho dílo zcela prostupuje.           Hískova víra je spojením buddhismu, judaismu i křesťanství, proto je bez hranic, je nepopsatelná stejně jako jeho dílo, které se musí vidět, s nímž se musí divák ztotožnit, aby pochopil.

         Až se tedy budete dívat na vystavené listy s názvy: Duch lodi, Motýl, Madona s černouškem, Vodní Madona, Křest, Studna, Svítání zázraků či Kryštof, vzpomenete si na úvodní slovo, v němž uvádím, že Jan Hísek se na modré planetě určitě objevil omylem.

         Někdy mám pocit, že Honza je andělem: krásný úsměv, něžná tvář, křehký vzhled (prý byl ve škole tlustý!), kultivovaná mluva bez hrubých slov, nadávek a oplzlostí. Jen křídla mu chybí, ale kdoví, třeba mu brzy narostou a on se bude vznášet prostorem stejně jako ty jeho bytosti, poletí vesmírem, bude se zmenšovat, až nadobro zmizí v nekonečném prostoru. Zatím to nebezpečí nehrozí, při výběru grafických listů v ateliéru jsem si nenápadně sáhnul na jeho záda a nic… ani stopa po křídlech, ještě neraší, nerostou, z dnešní vernisáže nám tedy neodletí, nebojte se. Krásné zážitky vám přeji za galerii, autora i za sebe.