Jan Souček

Metamorfózy

Výstava proběhla ve dnech   

10. ledna 2013 - 4. března 2013

Vzpomínka na vernisáž:

Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

Metamorfózy Jana Součka

         Kdykoliv mám hovořit o svých přátelích výtvarnících, kteří již nejsou fyzicky mezi námi přítomni, spíše vnímám jejich duchovní přítomnost a vzpomenu si na příběhy, zážitky i příjemná dobrodružství, která jsem s nimi prožíval.

         Nejinak je tomu v případě akademického malíře a grafika Jana Součka, s jehož tvorbou, většině z vás asi málo známou, se můžeme dnes seznámit. Jeho dílo – pozoruhodné a světově uznávané dílo – patří k vrcholům tvorby dvacátého století a neustále svým obsahem a věšteckými předpověďmi upozorňuje, varuje člověka před možností katastrofy, kterou sám sobě může přivodit. Nehledejme však pouze surrealistické vidění světa a katastrofické scénáře. Jan Souček byl člověk veselý a tak je celá tvorba prostoupena vtipnými narážkami, oduševnělým humorem a nadějí, že člověk přeci jen zmoudří a vybuduje ideální civilizaci, v níž se život zcela naplní.

         Jan Souček (narozen 5. května 1941 v Praze, absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze v roce 1969, žák ateliéru profesora Adolfa Hoffmeistera) je v prvé řadě malířem, ovlivněným v dobrém slova smyslu manýrismem a tak jeho obrazy, často velkých rozměrů, jsou svědectvím toho, jak mistrně ovládá malířskou techniku, jak detailně promýšlí každý centimetr plochy, kolik nápadů se rodí v jeho hlavě. Člověk, který navštívil ateliér (Jan měl na ateliéry štěstí a plocha odpovídala velikosti pláten!) byl v případě koupě obrazů postaven před nelehký úkol. „Mám si vzít tuhle krajinu nebo tamtu katedrálu, ale ne, raději si vyber průniky času… ach jo, to je problém!“ Vybral jsem si obraz, na kterém byla namalovaná veliká knihovna, a na ochranu před nenechavci byly knihy chráněny velikým kanónem. Obraz byl ovšem zapůjčen na výstavu do Švýcarska a po skončení výstavy mi Honza oznámil, že ho prodal. Nabídl jiný, větší, ale já jej nechtěl! Když prodal, tak si vyberu jiný, ale takový, který se mi bude líbit. Honza se trochu kroutil, ale svědomí mu hlásilo: „je v právu, tak ať vybírá.“ Odnesl jsem si opuštěné město, z něhož utíká poslední člověk do krajiny čisté, osvětlené slunečními paprsky, a vždy když se na obraz doma dívám, říkám si, že do takové krajiny jednou také uteču.

         Jan byl tedy malíř, ale obrazu předchází kresba a z té pozorný divák i kunsthistorik nejlépe pozná talent umělce. Součkovy kresby jsou plné nápadů, jsou záznamem viděného, vysněného, fantastického. Prozrazují jistotu linky, kresebnou zručnost, jsou předzvěstí toho, co v budoucnu bude přeneseno na obraz či na kovovou desku, aby vznikl grafický list. Grafická tvorba Jana Součka nese všechny charakteristické rysy typické pro malířské dílo. Autor je stejně důsledný, pečlivý, ovládá bravurně grafickou techniku leptu či barevného leptu, na kovové desce rozehrává děj, dynamický děj, který nás zaujme, nutí nás přemýšlet o každém drobném detailu, vtahuje nás do hry a říká: člověče, dívej se kolem sebe, nehledej jen šedivou prázdnotu a nudu, popusť uzdu fantazii, objevuj skryté, tajemné, tušené. A člověk nachází, a uvědomuje si, že i když je jeho grafická tvorba méně barevná a relativně odlehčená oproti obrazu, stejně jako tomu bylo u Rembrandta, má jinou přednost: je dynamickým záznamem myšlenek autora a umožňuje i méně bohatým obdivovatelům vlastnit krásné dílo. A když je deska připravená, vyleptaná v chemické lázni, natiskne autor první zkušební list. Pokývne hlavou, je spokojen, může následovat tisk celého nákladu.

„Nechceš si to Karle vyzkoušet, naučím tě tisknout a budeš dobrým pomocníkem.“ Navlhčili jsme papír, připravili satynýrku, namíchali barvy a naváleli desku válečkem. Pak už jen stačilo odstranit přebytečnou barvu organtýnem, dohladit dlaní, to se musí, a položit desku do mašiny. Přiložit papír, překrýt filcem, zatočit klikou, nazdvihnout filc a… Tisk byl prašivý, druhý taktéž, při třetím pokusu se papír pokrčil, další nestál za nic. Honza si umyl ruce solvinou a prohlásil: „Je tu dnes někde skřítek škodiblík, končíme, jde se do vinárny na červené!“ Tiskařem jsem se nevyučil a tak musím alespoň řečnit a vyprávět o lidech, kteří tu krásu dovedou realizovat.

Honza Souček, Jan, malíř a grafik, velký talent. Mně zbývá jen dodat závěrem pár slov, která jsem si vypůjčil z monografie profesora Tomeše, jež napsal v roce 1988, a platí dodnes: „Jeho obrazy a grafické listy vyrůstají z myšlenek zrozených nad žitou přítomností a nad skutečností světa a společnosti. Stále však přesahují do oblasti metafor a symbolů, vracejících se jednak do minulosti, jednak směřujících k příštímu času“.

         Takové jsou proměny, metamorfózy a hledání v tvorbě Jana Součka a dnešní výstava kreseb a grafických listů tuto skutečnost zcela potvrzuje.