Jaroslav Dajč 

Krajina formující

a žena dotýkaná

Výstava proběhla v období

5.listopadu 2009 - 4.ledna 2010

Vzpomínka na vernisáž:

Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský 

           Krajina formující a žena dotýkaná

Kdysi jsem o malíři a grafikovi Jaroslavu Dajčovi napsal, že je umělcem, tvůrcem, dokumentaristou krajiny dotýkané, dotýkané lidskou rukou, po staletí hlazené mozolnatou dlaní, poznamenané člověčinou, trochu syrové, divoké, sluncem laskané a zimní plískanicí ošlehané. Byla to jen část pravdy o tvorbě malíře, virtuózního kreslíře a grafika Jaroslava Dajče, protože při prohlížení jeho díla si pozorný člověk uvědomí, že vedle krajiny zpodobňuje, kreslí člověka, člověka antického, člověka v proměnách času, člověka plného nálad, pocitů, člověka žijícího v té krajině a doslovně s krajinou sžitého, s krajinou splývajícího, srostlého.      Ale člověk, to není jen muž samotář, ale muž Adam a žena Eva. Dvojice toužící po naplnění, dotyku a splynutí. Tak je tomu od pradávna, od nepaměti a věřím, i když mám někdy zvláštní pocit, věřím, že tomu bude až do konce věků.

         Jaroslav Dajč (narozen 13.3.1943), absolvent Pedagogického institutu v Jihlavě a následně Pedagogické fakulty Masarykovy university v Brně (ateliér profesora Hadlače) začal od samých začátků objevovat a dokumentovat tu zvláštní krajinu, ve které žije, i člověka bezvýhradně spjatého s čistou přírodou nutnou pro život. Krajina ho dokonale formovala a žena inspirovala. Ženu i muže pak zachytil v kresbě a přenesl ji na grafickou desku jednoduchou linkou, někdy čistou, uhlazenou, jindy nervní, zdánlivě roztěkanou, přesně vystihující pohyb člověka – muže a ženy - i spoluaktérů z živočišné říše, vstupujících do pečlivě zvolené kompozice. A jsou to bytosti z antického světa, postavy historické, člověk Kristus se svým údělem na cestě k božství, člověk trpící, radující se, milující ženu, putující s ním věčným slzavým údolím. Všechny postavy ožívají, prožívají svůj život a lidská dramata, prožívají lásku, něhu, ale i vášeň, nenávist. Prožívají i tu slast, která patří k milostnému splynutí dvou bytostí a pomáhající člověku projít tím údolím až k jasnému světlu – věčnosti…

         Jaroslav pochopil, že kresba je pro něj dominantní, prvořadá, nutná a pro výtvarný projev nepostradatelná. Proto kreslí, a stává se virtuózem, stává se pamětí člověka, stává se nositelem radosti a krásy. Neboť kresba – základ umění - dobrá kresba nás opravdu potěší a přesvědčí o talentu tvůrce, o jeho schopnosti vidět člověka ve všech podobách i polohách. Ve zkratce, jednoduchou kresbou zvěčnil člověka na bílé ploše krásného papíru. Dajč umí, kreslí a raduje se z práce, kreslí a vymýšlí, vymýšlí cykly, ve kterých reaguje na moudrost moudrých, na zkušenost prostých lidí, na poezii, která ovlivnila či ovlivňuje jeho život a následně současnou tvorbu. Obdivuje umělce, kteří jsou blízcí jeho srdci, se kterými se názorově ztotožňuje. Bohuslav Ryenek mu ukázal, že v jednoduchosti je krása, v prostotě dokonalost a ve skromnosti radost – neboť sláva je pomíjivá, člověk zranitelný, smrtelný. Josef Jíra mu potvrdil pravdu, že bez kresby je moderní umění prázdnou nádobou, hluše dunící a nic neobsahující. Umění se pak stává nudnou křečí a oslovuje jen snoby a hlupáky bez vlastního přesvědčení.

. . .

Jaroslav je kreslíř, dokonalý kreslíř a jeho grafiky – převážně suché jehly, často ručně kolorované – jsou dokladem, že dobrý kreslíř dovede přesně reprodukovat zvolený motiv na plotnu měděné desky, dovede zpracovat celou plochu bez hluchých míst, mistrně zpracuje kompoziční záměr, vhodně umístí barevný kontrapunkt, vytiskne dílo s pečlivostí jemu vlastní a výsledkem je grafický list, zasluhující si naši pozornost. Nízký náklad svědčí o respektu ke zvolené technice, aby všechny tisky byly stejně dokonalé.

. . .

A je tu žena a muž, žena s něžnými liniemi, žena vášnivá, zasněná, toužící, žena vzrušující, podněcující fantazii muže vstupujícího do milostné hry a provokující fantazii pozorovatele, který se stává nahodilým či záměrným svědkem milostných scén. Muž je muž, o čemž se divák snadno přesvědčí a jeho úloha je předurčena stejně tak, jak je tomu v běžném životě. Ach ty ženo, běda tobě muži, zase jsi ztracen, okouzlen krásou, svádivými pohyby, pohledy, zase podlehneš v domnění, že jsi vítězem, ach bláhový muži, nepoučitelný Adame, znovu ztratíš ráj pro jablko, tak si kousni…

. . .

Krajina Jaroslava Dajče formovala, žena inspirovala. Dnes vystavené práce, které budou jistě obdivovat nejen muži, ale i ženy, neboť ony nám nabídly a věčně nabízet budou to jablko, po kterém ztratíme ráj a nalezneme rozkoš, nás o této pravdě určitě přesvědčí!