Jiří Altmann

  Vyprávění dřeva 

Výstava proběhla ve dnech   

9. ledna - 28. února 2014

Vzpomínka na vernisáž:

 

Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

 Když dřevo promluví…

Nikdy jsem si tak zřetelně neuvědomil platnost úsloví „Můj dům, můj hrad“ jako při návštěvě u manželů Altmannových v Černošicích. Černá kočička nás přivítala u plotu a plaše odběhla, když jsem ji chtěl pohladit. Dům se vyznačuje dokonalým vkusem, pevností a promyšleným řešením jednotlivých detailů. To všechno Jiří Altmann, o němž si dnes budeme vyprávět.

         Narodil se 28. ledna 1942 v Praze, vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech profesorů Vladimíra Silovského a Vojtěcha Tittelbacha. Svá studia ukončil cyklem grafických listů k básním Francoise Villona v roce 1966. Proč právě Villona? Věřte, že ne proto, aby jednou v budoucnu udělal radost příteli Stupavskému, pro nějž je básník jakýmsi osudovým posláním, ale proto, že v galerii Akademie ve Stromovce se jej asistent Turek zeptal, co do těch desek vyřeže. Student Jiří po pravdě přiznal, že ještě neví. Na to Turek s jistotou zkušeného umělce prohlásil: „Ale já vím, budeš dělat Villona!“ A dělal.

         Dnes žijí manželé Altmannovi v Černošcích, jak bylo v úvodu uvedeno, a tak vystoupáme po schodišti do půdních prostor, proměněných postupně v báječné a pohodlné bydlení, a člověk se nestačí rozhlížet. Vykouknete z okna do krajiny, slunce zalilo údolí Berounky utopené v zimní mlze, podíváte se na knihovnu, kde podřimuje bývalý kocour, paní domu už nese voňavý zelený čaj s granátovým jablkem a začneme povídat. O čem? No přece o umění, ale Jiří Altmann nechce, jen se usmívá do vousů a říká, že se raději naobědváme. Nenaobědváme, chci vidět grafické listy, krásné akvarely a ateliér a všechno co prošlo dovednýma rukama umělce. Průvodce nám zpočátku dělá paní Altmannová a my spolu s Milanem obdivujeme jednotlivé dřevořezy. Nechybí působivé náměty s pražskými motivy, obdivujeme mistrně zpracovaný pohled na Drážďany, rozkvetlý kaštan připomíná jaro, po kterém - nemaje zimu rád - už od listopadu toužím. Barevná pivoňka je důkazem Altmannovy zručnosti a pochopitelně nesmíme vynechat Villonovské náměty. Tlustá Margot je proporčně vyvážená, mniši na sudech nás pochopitelně rozveselí a Villon v rakvi je připomínkou smrtelnosti člověka. Jednotlivé listy jsou svědectvím o Altmanově genialitě. Jeho expresivní tvorbu, řemeslně dokonale provedenou, lze přirovnávat jen k velikánům této techniky z minulých časů. Dnes? Jen pár umělců dovede zpracovat desku rydlem; Zdeněk Mézl je jedním z posledních, ale dřevořez, technika kdy nůž či dláto pracuje na hladké ploše samotným umělcem připravené, se pomalu vytrácí z našeho povědomí.

         Altmann nic nedbá, sám si vybírá vhodné stromy, ze kterých připravuje tiskové desky, objevuje stále nové náměty a ty nachází a potkává na každém kroku. Je přeci obklopen krajinou, obdivuje městská zákoutí a báječnou architekturu, potkává živé modely a je připraven je kreslit, malovat a přenést na dřevěnou desku. Na procházku si nese odřezaná víka z krabic od pizzy (úžasně se na ně kreslí, ale nesmí být umaštěná) či kus překližky a kreslí. „Nedávno jsem seděl v hospodě a tam vám byl dědouš a chrápal nad šachovnicí, on umí, ale zrovna chrněl, cigáro v prstech a tak jsem si ho nakreslil“. Je jako živý, vážně, škoda že se nemůžete podívat. Při vyprávění zavoněl oběd, paní Altmannová dopékala „chrousty“ k pravé francouzské česnekačce a sliny se sbíhaly v ústech.

         Návštěva ateliéru – pracovní návštěva konečně v doprovodu grafika – nás přesvědčila, že každý kus dřeva, sloupky u zábradlí (či jak to nazvat) ke vchodu do sklepních prostor, kde je stařičký tiskařský stroj, na němž autor tiskne ty nádherné grafické listy, i pódium s pultem u knihovny v prostoru, to vše ztvárnila a pohladila Altmannova dlaň. A dřevo oživlo a promluvilo, změnilo podobu zásahem šikovných rukou, zkrásnělo (pokud může dřevo zkrásnět) a vypráví o čase minulém, o Altmannově šikovnosti, zručnosti a o jeho laskavém vidění světa, citlivé duši a radosti z věcí všedních, které nám zpříjemňují život vezdejší. Autoportrét z roku 2009 na dnešní výstavě je toho pravdivým svědectvím.