Vlak jede krajinou ...

Jiří Bouda

Výstava proběhla ve dnech   

1. července - 31. srpna 2010

Vzpomínka na vernisáž:

 Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

Vlak jede krajinou… (Jiří Bouda, mašiny, kola, krajina a litografie)

       Mám rád fandy, zažrané fandy, kteří jsou zapáleni pro předmět, kterému se obdivují a vůbec nezáleží na tom, je-li předmět neživý či živý. Staré české přísloví praví (a promiňte, že přísloví používám, pamětliv tety Kateřiny ze Saturnina) „Komu není rady, tomu není pomoci“. Na Jiřího Boudu, akademického malíře a grafika platí toto přísloví spolehlivě. Je nepoučitelný, nepolepšitelný a nenapravitelný. Mašiny, kola, krajina a litografie!

         Jiří Bouda (narozen 5.5.1934 v Praze) fandí mašinám jezdícím po kolejích od nepaměti. Vlaky obdivuje, na nádražích pracoval v proměnlivých funkcích, doma na Babě v Praze 6 najdeme relikvie týkající se dráhy v bytě, na chodbě, v ateliéru i na zahradě. Jsou to kusy malé, půvabné, vzácné, střední i obrovité. Červenou čepici výpravčího si můžete vyzkoušet, ceduličky s patřičnými příkazy a zákazy z českých nádraží můžete osahat, ale obrovitý nárazník a vyřazený kotel určitě nezvedejte, operace kýly není příjemná. Vlaky Jiřímu Boudovi učarovaly a staly se natrvalo jedním z motivů, které nejen obdivuje, ale pečlivě studuje, kreslí a převádí na litografické kameny. Grafické listy mapují s pečlivostí jemu vlastní nejen stařičké lokomotivy a vagony, ale i nádraží, romantické viadukty, koleje mizící v dáli, podivná zátiší zachycující obyčejnou výhybku nebo truhlík muškátů v okně výpravčího; to všechno spodobnil pro potěšení svoje a pro radost stejně naladěných fandů.

         Na druhé místo zařadil bicykl. Umožňuje mu projíždět krajinou i tam, kam vlaky ani smrduté plechové piksly, nazývané automobily, nemohou. Jiří Bouda bez ohledu na přibývající křížky volí tratě, cesty i silničky stále delší a hrozím se (myslím, že i jeho rodina), kdy se rozhodne pro cestu kolem světa. Po poutních cestách z Prahy do Compostely a druhý rok z Compostely do Prahy se v loňském roce pokusil dobýt Paříž, žel drobný zádrhel: vyhýbání se autu před branami města zavinil pád, pánev nevydržela a tak se Jiří vrátil na pískovém loži v sanitce. Velice si liboval, pár týdnů pobyl v nemocnici, ale kolo na hřebík nepověsil a už znovu neúnavně trénuje a kdoví co se mu rodí v té stále vlasaté hlavičce.

         Pochopitelně na těch poutích krajinou pilně kreslí do cestovních deníků (jeden byl vydán v bibliofilské úpravě a je svědectvím nejen o cestě, ale i o perfektní kresbě, která patří k jeho doménám). Náměty z cest opět převádí na litografické kameny, aby se staly svědectvím proměny měst i krajiny.

         Jiří Bouda fandí také litografické technice, která mu nejlépe umožňuje barevně reprodukovat kresby pořízené na cestách, ve městech, vesničkách a všude tam, kam v dopravních a na dopravních prostředcích zavítal. Litografie, česky kamenotisk, je úžasná grafická technika, která dovoluje umělci dokonale reprodukovat kresbu mnohými způsoby: chcete jemný pastel? Není problém, chcete kamenorytinu? Můžete mít! A barvy můžete přidávat podle libosti, jen nesmíte zapomínat na závěrečný výsledek a finanční vyrovnání s tiskařem.

         Jiří Bouda je mistrem litografie. Už na Státní grafické škole, kterou absolvoval v roce 1953, se naučil základům všech podstatných grafických technik a své vzdělání ještě prohloubil na Vysoké škole umělecko-průmyslové v ateliéru prof. Karla Svolinského, kterou dokončil v roce 1959. Volná tvorba mu umožňuje realizovat velké grafické listy, zatímco užitková grafika je základem obživy. Stovky ex-libris, novoročenek, příležitostných tisků pro různé organizace i známková tvorba obohatily sbírky sběratelů, udělaly radost milovníkům drobné grafiky a zachytily pestrobarevný a mnohotvárný svět, v němž žijeme. Zeptáte-li se Jiřího Boudy proč dává přednost grafické technice litografie, odpoví vám popravdě: „rytina i dřevoryt jsou příliš pracné a navíc sběratelé dávají přednost barevným listům.“

         Dnešní výstava dovoluje přítomným nahlédnout do bohatého světa umělce, který má rád život, je upřímným vypravěčem o tom, co prožil, co má rád, čemu se obdivuje a je na divákovi, aby zhodnotil, jak se mu jeho práce daří. Kdyby do Hotelu Villa vedly vlakové koleje, pak by po vernisáži určitě věděl nazpaměť v kolik mu to jede. Koleje sem nevedou a tak musí přesedat z metra A na metro C, pak popojede tramvají k Masaryčce a konečně nasedne na vláček do Bubenče. Flamendrák určitě chytí a vsaďte se, že ví v kolik jede.

         Přeji Jiřímu Boudovi další cyklistické zážitky, jistou ruku při kreslení krásných grafických listů a hodnějšího psa. Ten jeho pořád nadává a na mne štěká.