Návraty do ztraceného ráje

Jiří Brázda

Výstava proběhla v období

10.ledna - 2.března 2008

Vzpomínka na vernisáž:  

Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

Návraty do ztraceného ráje

 
    Zvědavost a neposlušnost jsou neblahé vlastnosti, které se nevyplácí! Adam a Eva to poznali na vlastní kůži. Nějaký had (přesně se neví jakého zoologického zařazení), tedy nějaký had je poňoukal, aby jedli a oni ochutnali z pokřiveného pláněte jablko nevalné chuti a bác, Pán se spravedlivě rozhněval, vyhnal provinilce z ráje a Adamovi řekl: „V potu tváře budeš jísti chléb, dokud se nevrátíš do země, z níž jsi byl vzat!“ Od té doby se člověk marně snaží proniknout do ráje, který hlídá Cherub s mečem plamenným, marně se snaží najít nějakou jinou cestičku a jen některým, chytrým se podaří takový tajný vchod objevit.

    Jiřímu Brázdovi se poštěstilo najít v trnitém plotu zarostlá dvířka, kterými se čas od času do ztraceného ráje vrací! Už na Střední umělecko-průmyslové škole se rozhodl, že v potu tváře někde za pluhem ani u lopaty vydělávat na chléb vezdejší nebude, a pilně studoval, aby své vzdělání mohl prohloubit i na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Slavnostně svá vzdělání zakončil v roce 1979 a poučen o všech grafických technikách, o nutnosti dokonale ovládat kresbu, která je základem pro veškeré umělecké discipliny, vykročil do světa, aby perem, tužkou, štětcem a grafickými nástroji překvapil uměnímilovnou veřejnost. Podařilo se mu! Umí kreslit, dokonale kreslit a tak divák obdivuje jeho pevnou jistou linku, má cit pro barvu a proto jsou jeho obrazy barevně vyvážené, jemné a harmonické. Ovládá dokonale grafickou techniku leptu, barevného leptu a techniky příbuzné, takže nám nabízí grafické listy mistrně propracované, kompozičně promyšlené a barevně ucelené.

    Námětem pro celou dnes již rozsáhlou tvorbu je žena, žena trochu záhadná, trochu provokující, často erotická a vyzývavá, hravá, usměvavá, zasněná, žena v proměnách času, žena noc, žena den; taková je inspirující žena, kterou Jiří objevil právě ve ztraceném ráji, do něhož se neustále vrací těmi zarostlými vrátky. Není tedy divu, že jeho tvorba je trochu z jiného světa, vždyť kolem nás se pohybují převážně ženy podléhající módním vlnám, které se chtějí podobat jedna druhé a zapomínají, že v originalitě je kouzlo přitažlivosti a tajemnosti. Brázdova žena je provokující ve své záhadnosti, ale je provokující jen žena kterou spodobnil nebo celé dílo, které se vymyká z běžného normálu? Divák i hodnotitel se musí zamyslet a dojde k závěru, že autor nás úmyslně provokuje tou „záhadnou“ ženou, nutí člověka přemýšlet o obrazu i grafickém listu a snaží se pozorovatele zatáhnout do složitého děje, který do své tvorby zašifroval. Pozorný divák pak zjistí, že metafory o ženách jsou osobním vyznáním člověka, který o sobě i světě, v němž žije, intenzívně přemýšlí, jsou vyznáním jeho vztahu k ženám (proto se trochu přihlouplý Adam objevuje v Brázdově tvorbě jen sporadicky, aby se neřeklo, jako nutný „doplněk“ ženy, třeba při té asistenci v Ráji).

    Doba pokročila, uznáváme jen to, co je zoufale moderní a zmanipulovanými arogantními kritiky uznávané, a přesto existují lidé, umělci, významní malíři a grafici, kteří se vyčleňují z hromadného módního běsnění, které na nás doléhá. A přece: když se zamyslíme nad Brázdovým dílem a položíme si otázku jestli je moderní, nové, přínosné nebo není, odpověď bude jednoznačná: právě ve své mimořádnosti, kresebné jistotě a neopakovatelnosti je moderní v tom nejlepším slova smyslu.

    Hodnotit výtvarnou stránku Brázdovy tvorby je zbytečné. Odborník stejně jako laik sám pochopí, že obraz je dokladem jeho uměleckého nadání, technické zručnosti a mimořádné pozorovací schopnosti. Grafické dílo pak svědčí o jeho citlivém přístupu k samotné desce, o trpělivosti s níž zpracovával měděnou desku, o snaze co nejvěrněji přenést do temného krytu složitou kresbu, o naprosté kvalitě tisku jednotlivých grafických listů, o přesvědčivém působení hotového díla na převážnou většinu diváků.

    Často jsem se snažil stejně jako Jiří Brázda najít tajná dvířka do ztraceného ráje, chodil jsem do jeho skleněného ateliéru vysoko nad Prahou, hledal jsem skrytou Evu i toho dobráka Adama, ale marně. Chodil jsem celý život s otevřenýma očima a už od dětství mě zvědavost nutila objevovat skrytá tajemství, záhady. Nakukoval jsem za ploty všednosti a jednou, jednou jsem už byl skoro u cíle, dírou po suku jsem se s klukama na plovárně díval do dámské šatny, kde pobývalo mnoho nahatých Ev, a já měl pocit, že jsem v ráji, ale plavčík mě pohlavkem vrátil do reality a za ucho vyvedl z pánské šatny.

    Marně hledám ztracený Ráj a tak v duchu závidím Jiřímu, že měl více štěstí a ztracený Eden objevil a teď si často v potu tváře (neboť umění je dřina) kreslí a maluje své krásné provokující Evy.