"HAPPY HOUR"

Jiří Slíva

Výstava proběhla ve dnech   

3. března - 2. května 2011

Vzpomínka na vernisáž:

 Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

HAPPY HOUR

Představte si, že sedíte v kavárně, je klidné příjemné odpoledne, káva voní od vedlejšího stolku, kde sedí hezká žena. Nohy má vyzývavě přehozené přes sebe, pohled může zabloudit hodně vysoko, ale vy se upínáte k číšníkovi, který před vás právě postavil šálek tmavé tekutiny. Sedíte, mícháte a nic… ani ty nohy, ani fantazie, jen mícháte a pak pijete. Slíva ne, Jiří Slíva patří do skupiny, kterou by doktor Vlach ze slavné Jirotkovy knihy nazval tou nejvyšší. Uvažuje stejně jako Saturnin. Je sice pravdou, že nezačne házet po lidech koblihy (kde by je také dnes v kavárně vzal), ale okamžitě vymýšlí prapodivnou situaci, anekdotický příběh, spojí nějak v myšlenkách ty štíhlé půvabné nohy, přidá hrneček kávy a už vidí, jak ke stolu přicházejí tři nestejně vysocí číšníci a půvabně vytvářejí voňavou kávovou kaskádu: tekutina teče z jednoho hrnku do druhého, až konečně naplní šálek té krasavici. Potud Jiří Slíva, pokud je mravně naladěn. Mohl by i více, ale to bych předbíhal událostem.

         Stejně je tomu s lahvičkou vína. Já sedím, čučím na tu flašku, naleju si a hrknu to do sebe. Slíva ne, okamžitě vymýšlí, co by s tou lahvinkou provedl za taškařici, jak rozesmát diváka, jak potěšit člověka v tom slzavém údolí, kde je humoru stále méně, a dobrého kresleného ještě méně. Jiří Slíva myslí úplně jinak než normální jedinec. Tím nechci říci, že Slíva není normální; je, ale má v genech zakódovaný humor, humor laskavý, hravý, lechtivý, čistý a moudrý. Neboť moudrost není suchopárná a nudná. Jiří Slíva si hraje, vymýšlí a kreslí. Jen tak, jako kdysi na samém tvůrčím počátku vymýšlel krátké, vtipné, někdy až škodolibé básničky, které v roce 1972 uveřejňoval ve víkendové příloze Mladé Fronty. Když se paní redaktorka zeptala, co je to za kresbičky na okraji papíru, přiznal, že si tak nějak kreslí, a bylo rozhodnuto. Kresby byly přidány k básničkám a později už byly samostatnou kapitolou v tvorbě neúnavného kumštýře.

         Divák si rychle zvykal: Fronta, Mladý svět, Stadion, Květy; „No jo, to je Slíva“, a byl. I v zahraničí divák říkal: „to je Sliva z Východu“, a byl. Slíva kreslil neúnavně, ale únavní soudruzi z Dikobrazu hrozili: „tytyty, Slívo, že ty nemáš razítko v občanském průkazu a jsi na volné noze?“ Hledal řešení, potkal grafika Jirku Šalamouna a začal v tiskárně u Lípy a Svobody tisknout pod jeho dozorem první, a podotýkám zdařilé litografické listy. Potkal Jiřího Anderleho a byl vyškolen v další technice (tu dnes nevystavujeme, ale patří k vývojovému stupni). Tou technikou byl lept a Jiří brzy pochopil přednosti i výhody práce s kovovou deskou.

         Další setkání a přátelství přivedlo Jiřího do skupiny hrajících umělců „Grafičanka“ a v roce 1994 do Sdružení umělců grafiků Hollar. Artcentrum umožnilo již předtím legalizovat vývoz Slívových kreseb i grafických listů do západního světa, jelikož valut bylo pro stát potřeba.

. . .

A tak si Slíva fantazíruje, vymýšlí a kreslí, maluje obrazy a baví, a to je to nejdůležitější; baví lidičky, kteří se rádi smějí, po celém světě. Když se zeptáte: „Jiří, kde jsi vystavoval?“ začne Aší a skončí Tokiem. A proto je lepší položit otázku jinak: „kde jsi nevystavoval?“ a Jiří odpoví: právě v Aši ne, tam jsem nikdy ani nebyl, ale jinak skoro všude!“

         Dnes konečně uvidíme malou kolekci z jeho rozsáhlého díla v hotelu Villa a divák se určitě zasměje nebo se alespoň bude usmívat, bude mu dobře na duši a uvědomí si, že život je přece jen báječný, i přes to, že někteří politici i občané hyzdí tuhle zemi.

         Nebudu vás déle zdržovat, vydejte se na cestu za kulinářskými lahůdkami, za vínem ve všech podobách, ochutnejte pivo i párečky, třeba ty „lechtivé“, podívejte se do kavárny, kde se servíruje Cafe Non Stop a nezapomeňte pozdravit celníka Rousseaua, vaří kávičku naprosto dokonalou! Pozor, nedrcněte do dvou klaunů, jinak jim tu žonglérskou atrakci docela pokazíte.

Až se příště pánové posadíte do kavárny a kousek od vás si slečna přehodí nádhernou nohu přes nohu, pak popusťte fantazii na špacír, koukejte se, káva vám neuteče. A ženy? Co by na nás viděly, ty pleše a kulatá břicha? Ale třeba potkají v kavárně Montmartre v Řetězové ulici Jiřího a nechají si podepsat pozvánku, nehledě na to, že Slíva pleš nemá. A já také ne, jak račte viděti a kávu, voňavou kávičku mám tuze rád, stejně jako slečny s dlouhýma nohama.