Jiří Suchý

  Když papír vypravuje

Výstava proběhla ve dnech   

7. lisopadu - 30. prosince 2019

Vzpomínka na vernisáž:

      Úvodní slovo k vernisáži:

 RNDr. Karel Žižkovský

 Když papír vypravuje

         Představte si, že sedíte v hledišti divadla, třeba v Semaforu v Dejvicích. Světla v hledišti pomalu zhasínají, opona se zvedá a na scénu přichází první herec s deskami pod paží, rozhlíží se po scéně, podává ruku dalšímu aktérovi, odkládá klobouk na věšák a přistupuje k velikému nátiskovému stroji v němž je umístěn litografický kámen s kresbou připravenou k tisku. Oba herci, už je můžeme představit: Jiří Suchý a Petr Kolbelář, se sklánějí nad hladkou plochou pokresleného kamene, ještě se radí a pak se k rytmické hudbě tiše hrající v pozadí scény přidává monotónní zvuk nátiskové mašiny. Kde že jsme? Na scéně divadla nebo v litografické dílně? Pochopitelně v dílně! Jiří Suchý, herec, hudebník, spisovatel, básník, dramaturg, zpěvák, humorista, ředitel divadla Semafor si jen tak odskočil do grafické dílny Petra Korbeláře, aby na grafickém kameni realizoval svůj nový zajímavý nápad.

         Válce se roztáčejí, barva, první barva se přenáší na gumové válce, naválí plochu připraveného kamene, pak se vrací a sejme obraz, aby jej vzápětí otiskly na bílou plochu připraveného papíru. První barva! Prozrazuje motiv, záměr umělce, Jiří Suchý pokyvuje hlavou, Petr souhlasí a může se tisknout. Stroje monotónně ševelí, no vlastně rachotí, Jiří se usmívá, Petr vyměňuje jednotlivé potištěné papíry a nový grafický list se brzy zjeví po dotištění poslední barvy v plné parádě. Copak nám to dneska pan herec alias grafik připravil? Právě nabízí další list k baladě Karla Jaromíra Erbena „Kytice“. Proč ne? Zajímavé, tolikrát vyhledávané téma. Vždyť básník byl génius a přiblížit se k jeho tvorbě lákalo a stále láká mnoho výtvarníků. Jiří umí! Jeho výtvarný projev je svérázný, rukopis osobitý a motiv, který se správě tiskne, nepostrádá poezii – vždyť Suchý je v prvé řadě poeta, vtipně vystihuje Erbenovu báseň. Vodník. Jen se pečlivě podívejte, jak ten Suchého hastrman žádostivě kulí své žabí oči. A dívčina už to má spočítané, ryby vědí své, já vím své a vám určitě došlo, že osud té nešťastné dívky se naplnil. Vždyť povídám, pan Suchý se dovede vžít do dramatické situace a Petr Korbelář respektuje jeho přání. Výsledkem je grafika plně vystihující Erbenovu předlohu. Ani další list z tohoto cyklu nás příliš nerozesměje; ona ta balada, již si Jiří vybral, moc veselá není: Svatební košile. Až mrazí při pohledu na prázdné oční důlky kostlivce a ten zběsilý tanec mezi náhrobními kříži? Pane Erbene, co říkáte, že i vám trochu nahání ten litografický list hrůzu?

         Obraťme list – tedy zavřeme knihu balad a raději se podíváme na pana Chaplina, jenž se stal součástí složité kompozice na litografii nesoucí název „Modrá Karkulka v říši divů“. Stařičký americký džíp dvojplošník, housle, hodinky, krásný motýl, to vše tvoří jedinečný celek dokazující, že to děvčátko s modrou rádiovkou se dostalo do prapodivného světa, v němž se odehrávají neuvěřitelné příběhy bez působení neúprosného času. Grafika je ale především svědectví o kresebné jistotě Jiřího lehce si pohrávajícího se složitou kompozicí, v níž barvy dotvářejí náladu. Usmívám se a vy určitě budete stejně potěšeni, vždyť hrůzu už jsme zažili při prohlížení balad a také při pohledu na děsivou tvář toho kdo si spolu s panem Suchým zpívá ...jó, to jsem ještě žil“. Zajímavé. Herec rozdávající na scéně divadla humor, radost a spontánně rozezpívající obecenstvo, si vybírá takové vážné motivy. Možná si potřebuje od té veselosti trochu odpočinout, ale jděme k dalšímu listu, na němž zachytil „Kubistický portrét“. Zajímavá proměna ženy s nožičkama do x až k téměř „fillovské“ deformaci. Všudypřítomná nahatá slečinka významně dotváří kompoziční celek. Dvě barevné hlavy na dalším obrázku spolu vedou určitě zajímavý, možná významný či důvěrný rozhovor. Nebo se mýlím a ony si jen tak klábosí? Kdo ví! Třeba právě tento list už vznikl v další tiskařské dílně v Říční ulici u Martina Boudy, kam v posledních letech Jiří Suchý dochází, aby si na chvilku odpočinul od divadla nebo hloupých lidí kterých přibývá (nebo se mi to jen zdá?) a zaznamenal na papír pomocí těch krásných hladkých kamenů své báječné nápady. Dívejte se, mějte strach, zasmějte se a s potěšením stejně jako já si v duchu říkejte: Jiří Suchý je všeumělec, renezanční kumštýř, jenž dovede básnit, snít, hrát, radovat se, kreslit a rozdávat radost. Klidně se může zatáhnout opona, páni herci (tiskaři i Jiří Suchý) si vydechnou, já mohu své vyprávění o dnešní výstavě ukončit. Že jsem neřekl, kdo je Jiří Suchý, a měl bych? Tak dobře, abych neurazil:

         Jiří Suchý se narodil 1. října 1931 v Plzni. Ranné dětství prožil v Klatovech a už v roce 1936 se rodina přestěhovala do Prahy. V šestnácti letech nastudoval se svými kamarády skauty „Optimistickou scénu“ (zatím se píše rok 1947, tak proč ne) kdy uplatnil poprvé své texty. V té době se stává reklamním grafikem. Soukromě navštěvuje Rotterovu kreslířkou školu, proto dovede tak dobře kreslit. Je stále hercem v divadle, které právě v těchto dnech oslavuje šedesátku. Ostatní podrobnosti o umělci, jehož tvorbu jsme dnes připomněli alespoň malým výběrem v galerii v hotelu Villa si prosím najděte v počítači, což nejsem povinen za vás dělat já, technický antitalent. Jiřímu Suchému přeji jen jediné: duševní svěžest a moudré obecenstvo v divadle i v galeriích na výstavách jeho grafik.