Karel Oberthor

Cesta do zahrady Eden

Výstava proběhla ve dnech   

29. června - 31. srpna 2017

Vzpomínka na vernisáž: 

Úvodní slovo k vernisáži:

 RNDr. Karel Žižkovský

 Cesta do zahrady Eden

         Každý umělec, poctivý umělec, se musí vypravit hledat vlastní osobní cestu vedoucí k úspěchu. Někdy je ta cesta široká, prostorná, ale ten kdo se na ni vydá, postupně zjistí, že nikam nevede, ztratí se, zmizí, byla pouze iluzí. Jiná cestička je kostrbatá, často zarostlá trním neúspěchů, posměchem závistivců, ale na jejím konci se objeví cíl! Na takovou cestu, někdy křivolakou, jindy namáhavou se vydal akademický malíř a grafik Karel Oberthor, pražský rodák (1921), vyučený kamenotiskař v Pražské průmyslové tiskárně, kde při práci s hladkými kameny pochopil, že se pro něj stávají osudovými plochami připravenými pro umělecké zpracování.

         Na Ukrajinské akademii u profesora Kulce pochopil podstatu kresby, která pro jeho tvorbu zůstala po celý život základní veličinou, a na Akademii výtvarných umění získal v letech 1945-49 u vynikajících profesorů Vladimíra Pukla a Vladimíra Silovského dokonalou průpravu pro malbu a zvláště pro grafické techniky, z nichž dřevoryt a litografie výrazně ovlivnily jeho tvorbu. Nahlédneme-li do litografické dílny, kam Karel rád chodil připravovat své budoucí grafické listy, pak zjistíme, že byl nespokojený s úmornou přípravou kamenů pro jednotlivé barvy. Přemýšlel, hledal možnost jak práci usnadnit a jeho vynález zpracování všech barev z jednoho kamene znamenal převrat v tisku barevných litografií. Spolu s tiskařem panem Hrachovcem techniku propracovali k úplné dokonalosti, a dnes se často zapomíná, jak významný objev nabídli budoucím umělcům.

         Dílna: Karel skloněný nad kamenem kreslí mastným uhlem nový motiv. Vrací se do jihočeské krajiny, kterou miloval, s malířským fortelem připravuje zimní motiv, jindy zapřahuje statné koně do saní, aby vyrazili do zimní vánice, a následně se člověk potěší pohledem na pestrou kytici hýřící barvami. Realita, vrcholná realita je nutností pro portréty svých blízkých a přátel, ale stále je tu ta křivolaká cestička vedoucí k branám ráje, k tomu vytouženému Edenu. Ještě nejsme u cíle. Řecké motivy zachycují realitu malířsky suverénně pojatou, stejně jako záznamy Baltského moře, domácí skřítci pro štěstí i skřeti zlomyslníčci nás potěší svou pitoreskností, klaun se vesele šklebí a Kristus na kříži nabízí svou otevřenou náruč. Ještě nejsme u cíle. V hlavě tvůrce se rodí nová myšlenka: návrat ke krajině, prvotního ráje, krajině, v níž se pohybuje maximálně zjednodušený téměř symbolický kůň, člověk faun, člověk pištec, člověk milenec, člověk zbavený závisti, zloby, nenávisti. Stromy rostou v poklidu, v povětří se neslyšně prohánějí imaginární ptáci pestrých barev. Jsme na prahu vysněného ráje, blížíme se k cíli dlouhé plodné cesty.

         Kůň na pastvinách, kůň se svou družkou, kůň volně se pohybující v prostoru, v němž vládne harmonie, podivuhodný klid a tichá, téměř hmatatelná radost: Eden! Kde jinde nalezneme štěstí než v rajské zahradě, kde jinde vládne věčný mír a klidná pohoda? Všechny listy realizované v tomto období nesou pečeť vysoké kvality, jsou zpracovány jistou rukou zkušeného umělce a vrcholí v ilustračním cyklu k Jeffersovým básním, kdy obdivujeme nejen harmonicky uspořádanou barevnou paletu, ale i kompoziční ztvárnění celé plochy kreseb a vyčteme z nich hloubku souznění obou tvůrců.

         Zatímco zpočátku tiskl své grafické listy u tiskařů v litografických dílnách u pana Hrachovce a Kramla, pak později pracoval raději sám ve svém nuselském ateliéru, kde tiskl veškerá významná grafická díla, která ho proslavila nejen u nás, ale i v zahraničí, zvláště v Japonsku získal pro svou tvorbu barevných litografií mnoho obdivovatelů a významná ocenění. Při prohlížení dnes vystavených grafických listů vás mohou napadnout zvídané otázky a na některé určitě naleznete zajímavé odpovědi: Karel Oberthor byl člověk nadaný, vynalézavý, měl smysl pro humor a rád se smál. Také vás napadne, že určitě miloval poezii, když dovedl tak přesně vystihnout texty amerického básníka, ale nevyčtete z nich laskavost a dobrosrdečnost, s níž přijímal obdivovatel ve svém ateliéru. Sám jsem do té krásné (ona byla fakt krásná) oficíny přišel v doprovodu přítele pana Součka a požádal autora, zda by pro mě nemohl udělat novoroční přání, tedy PF. Zasnil se, pak se škodolibě zasmál a prohlásil „člověče, vánoce jsou za deset dní, já nevím kam skočit a vy takové drobné přání“. Novoročenku slíbil na příští rok, ale s prázdnou mě domů nepustil. Přidal krásný list, hezkou zimní krajinu, a od té doby jsme byli přátelé. Zemřel v roce 1996, a já stále vzpomínám na laskavého kamaráda.