Karol Ondreička

                 Poetické příběhy s tajemstvím 

Výstava proběhla ve dnech   

3. září - 31. října 2015

Vzpomínka na vernisáž: 

    

Úvodní slovo k vernisáži:

 RNDr. Karel Žižkovský

 Poetické sdělení a skrytá tajemství v tvorbě Karola Ondreičky

          Třetím slovenským autorem, kterého vám dnes v prostoru hotelu Villa představujeme, je malíř a grafik Karol Ondreička. Patří ke generaci umělců, kteří studovali v letech 1969-1974 na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě u významného umělce profesora Albína Brunovského, v oddělení ilustrace a knižní tvorby. Později zde působil jako odborný asistent. Nepřekvapí nás tedy skutečnost, že ilustroval více než 100 knih, ale zjištění, že se intenzívně věnoval grafické tvorbě, jež se stala dominantní v celém jeho díle. Grafické listy, realizované převážně leptem nebo suchou jehlou, jsou často doplněny o akvatintu či mezzotintu, dodávající jednotlivým listům výjimečnou atmosféru a nutí nás o každém listu přemýšlet, abychom nezanedbali nic podstatného, žádné sdělení, které nám Karol Ondreička upřímně nabízí.

         Jeho výrazová řeč je vždy čistá, ať zpodobňuje dívčí tváře či postavy, nebo uplatňuje geometrické tvary a symboly. Tyto atributy často tvoří složitou síť, dotvářející kompoziční celek, ve kterém postava, lidská tvář a imaginární krajiny či tajemné prostory hrají prim. Nesmíme zapomenout ani na tichá sdělení, drobné hádanky či tajemství, která do svých grafických příběhů zašifroval.

         Pokud se začneme orientovat v nabízeném příběhu (a nezáleží na tom, který si zvolíme, vybereme, všechny jsou stejně zajímavé), pak zjistíme, že děj je sice podstatný, ale předností je i virtuózní zpracování celé plochy grafické desky, na níž se odehrává. Na žádném listu totiž nenajdeme hluchá místa, znalost jednotlivých technik, kterých při práci používá, je rozhodující, a spolu s přesně promyšleným členěním prostoru hovoří o tvůrčí radosti i napětí umělce, jež zažíval při jejich realizaci. Závěrečná fáze – tisk - jen uzavírá celý tvůrčí proces, začínající myšlenkou – nápadem, pokračující kresbou a konečně je dovršen zpracováním kovové matrice. Alchymista dokončil své dílo a papír promluvil!

         Ondreičkovu grafiku je nutno prohlížet v tichosti, osamoceně, s otevřenou duší a touhou pochopit vyprávěný děj. Jedině tak najdeme klíč do tajemné zahrady citlivého člověka, do světa, v němž se skutečné prolíná s neskutečným, do prostoru v němž vládne tajemné ticho, přestože se v něm nachází často tolik aktérů, podivných bytostí, lidiček, herců a klaunů. Opona se zvedá, divák vstupuje do děje, stává se neviditelným spoluhráčem v tajemném labyrintu, a prožívá podivná dobrodružství stejně jako autor při jejich zrodu. Velká Dulcinea (1982) se na nás usmívá, koketně vystrkuje jazýček mezi bělostnými zoubky a v duchu si říká: „jen hledej, človíčku, proběhni se bludištěm spirál, hutných čar i podivných ornamentů, až k samé podstatě dění. Objevil jsi starého muže v pravém rohu, jenž už dávno pochopil marnost nad marnost současného světa? Já jsem věčná, tenkrát i teď na grafice Karola Ondreičky!“ Stejně zajímavá je Krajina se dvěma kameny (1988). I v ní potkáme půvabnou ženu obdivovanou muži rozličných tváří, či jsou to milenci? Jen hádejte, než opatrně vstoupíte do jejího vzpomínání na mládí, zachyceného postavičkami, které jsou už jen mlhavými přízraky časů minulých. Ještě jednou vkročíme do bizarní krajiny, abychom byli svědky „Vítání“ (2000). A tady jsme opravdu na hranici tajemna. Kdo jsou ti na vrcholu skaliska: zachránění či zatracenci? A kdo ti, kteří balancují na podivné konstrukci z obřích chaluh či neskutečných lodyh záhadných bylin? Spějí k těm nahoře, aby se přidali k čekajícím na loď Árona, přepravujícího duše do země zapomnění nebo vítězové nad smrtí? Hádanka; každý si najde své řešení a jen autor dobře ví, co připomínal svým listem, patřícím v jeho tvorbě k těm posledním.

         Škoda, že se Karola Ondreičky – rodáka z Čachtic, kde se narodil 23. dubna 1944, nemůžeme na toto tajemství zeptat. Zemřel 28. prosince 2003 v Bratislavě a smrt, předčasná smrt přerušila jeho kultivovanou uměleckou práci a my se musíme spokojit se svými zjištěními, která jsme při putování jeho krásnou grafikou objevili. Škoda, mohl jsem se s ním dnes obejmout, on by se hezky usmál, já bych mu řekl „zdravím tě, Karolko“, on by řekl „ako sa máš, Kárči“ a pak bychom zvedli pohár vína nebo borovičky, napili se a vzpomínali na krásné dny, prožité u Dunaje při mých cestách do Bratislavy. Tak dnes budu pít za nás oba, můj milý příteli!