Kateřina Vítečková

Ptáček v oblacích ...

Výstava proběhla ve dnech   

6. března - 2. května 2012

Vzpomínka na vernisáž:  

  Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

  Ptáček v oblacích

         Louka plná rozkvetlých květů, tichá vodní hladina s červenou loďkou, stromy v proměnách ročních období, léto se symbolickým stromem a ptáček v oblacích nad veselým trávníkem, nad houpající se plachetnicí ve večerním šeru, ptáček samotář, ptáčci kamarádi, ptáčci plní radosti zvěstující jaro, protože slunce už zase svítí, květiny prorazily tvrdou kůru země, stromy plné mízy se zazelenaly a celý širý kraj se probudil k životu…

         Pokud máte pocit, že se ti opeření drobečkové na grafických listech radují předčasně, že sníh nám dá ještě zabrat, pak se nenechte zastrašit: slunce už svítí mnohem déle a dovede zahřát, sněženky odvážně rozkvétají na záhonech a ti ptáci? I těch se dočkáme, ale zatím se spokojíme s těmi, které nám nabízí akademická malířka a grafička Kateřina Vítečková, absolventka Vysoké školy umělecko-průmyslové v roce 1959. Snad z její tvorby vyčteme vliv profesora Kybala, u kterého studovala obor textil: výrazná jásavá barevnost, promyšlené uspořádání plochy jednotlivých listů. Nebyla ale plně uspokojena a proto přešla po roce do ateliéru Karla Svolinského, který jí poskytl široké možnosti seberealizace.

         Kateřina Vítečková se přednostně věnovala technice dřevořezu, která je náročná na čas zvláště v případě, že grafik ručně samostatně tiskne každý list. Výsledky jsou ovšem obdivuhodné a není divu, že mladá výtvarnice za svou diplomovou práci „Povídky ze staré Francie“ získala ještě čestný rok na škole. Vliv profesora Svolinského vyčteme z celého jejího díla. Autorka jej nekopíruje, našla si osobitý výtvarný projev, ale významný profesor jí přiblížil krásnou českou krajinu a nabídl i možnost reagovat na venkovský kolorit. Činí tak stále s ohromným vkusem, laskavostí a upřímností. Nic nepředstírá, je Kateřinou Vítečkovou od samých počátků až dodnes. Přesto, že se nejprve věnovala převážně ilustrační tvorbě pro malé čtenáře, brzy začala využívat a plně uplatňovat techniku litografie, která umělkyni vyhovuje nejen proto, že může plně uplatnit a využít výraznou, živou a jásavou barevnost, ale je navíc mnohem rychlejší než ručně tištěný dřevořez. Barevná litografie se tedy v průběhu let stala převládající technikou, která výtvarnici usnadnila graficky zpracovat zdánlivě jednoduché nápady oslovující široký okruh obdivovatelů. Patří mezi ně zkušení sběratelé, ale i děti, obdivující jednoduchou kresbu, výraznou barevnost a vyváženou kompozici.

         Když kunsthistorička Eva Bužgová přirovnala na výstavě v Hollaru dílo Kateřiny Vítečkové k tvorbě Jana Zrzavého či Jeana Miróa, mnozí souhlasili, ale musíme ještě dodat, že její tvorba je naprosto originální, osobitá a teprve při objevení vnitřního řádu věcí dojdeme k poznání, proč zvolila právě symbolismus pro svoji tvorbu. Její výrazové prostředky jsou tedy na první pohled jednoduché, děj se zaměřuje na určitý okamžik, ale přesto jsou listy dostatečně výmluvné, sdělné, pravdivé a prozrazují mnoho o myšlení a vnitřních pocitech Kateřiny Vítečkové.

         Pozorný divák pochopí, že každý list je vlastně kreslenou básní odrážející náladu tvůrce, duševní pohodu i radost, radost z toho, že může obdivovat krásu přírody i jejího Stvořitele, radost z každého nového jara, které po studené zimě přichází, radost z květin i zelených větví stromů a pochopitelně radost z opeřených drobečků pestrých barev, kteří vyletí vysoko do oblak, aby ohlásili nám lidem, že život je krásný i přes veškeré bolesti, starosti i neduhy, které na nás doléhají.

         Kateřina Vítečková nám dovoluje nahlédnout do ztraceného ráje, kam už našinec nemá přístup a který jsme hloupě ztratili a stále znovu a znovu svou nerozvážností deformujeme a ničíme. Snad proto na jejích listech převážně chybí člověk, malicherný pán světa. Výjimku tvoří listy určené sběratelům ex-lilis, kdy autorka respektuje přání objednavatele a dnes vystavené dřevořezy, zachycující poslední cestu Krista ke Golgotě. Ten, kdo je viděl na předchozí výstavě v Hollaru, jistě dosvědčí, že Kateřina Vítečková docílila úspornými prostředky maximálního efektu a prokázala jejich vysokou uměleckou kvalitu.

         Vraťme se ale k dnešní výstavě, radujme se z krásných jásavých barev, kdy modrá je modrá, červená zůstává stále červenou, zelená září stejně jako okr. Květiny rozkvétají, jaro je vystřídáno létem, loďka se kolébá na hladině a ptáček vyletěl vysoko do oblak a zpívá píseň o kráse, o ztraceném ráji, který umějí najít jen nevinné děti, a my se můžeme jen dívat. Dívejme se.