Klára Pavlovcová

Pavel Piekar

Máme rádi zvířata
(barevné linoryty)

Výstava proběhla ve dnech   

5. ledna - 28. února 2023

Vzpomínka na vernisáž:

Úvodní slovo k vernisáži:

 RNDr. Karel Žižkovský

Máme rádi zvířata

         Nemám sice psa, ale to ještě neznamená, že nemiluji zvířata. Sice mě jednou na návštěvě kousl pes do nohy, když byl přesvědčený, že mu z mísy ujídám chlebíčky, které nám hostitelka nabídla. Jenže on si naivka myslel, že jsou všechny jeho a raf! Byl očkován a rána se brzy zahojila. Na psy jsem nezanevřel a zvířata mám rád, zvláště když je nemusím mít živá doma. Stačí, že je mám na papíře či na grafických listech. Třeba takový mohutný medvěd od Zdeňka Buriana nebo jeho barevný prapták archeopteryx – nádhera! Ale i Kotrbův arabský hřebec vytištěný barevnou litografií si s panem Burianem nezadá. Úžasné záznamy živých tvorů tak upřímných a bezelstných. Už spisovatel Axel Munthe kdysi napsal: „od té doby co jsem poznal člověka, miluji zvířata!“

         Někdy mám stejný pocit a představte si, že jsem přijel do Týna nad Vltavou a šel do výstavní galerie na vernisáž. Venku lilo jako z konve a v té příjemné galerii visí zajímavé grafické listy od známých, méně známých a mně neznámých autorů. U linorytu, na němž je chlupatý pes Ťapka můj údiv vrcholí. Kdo je autorem toho skvostného grafického listu? Ptám se, galeristka se usmívá a ukazuje na mladou slečnu, vlastně skoro dívenku (alespoň v mých očích) a já navazuji kontakt. Díky tomu vás dnes mohu s tou výtečnou autorkou zdařilých linorytů i litografií seznámit.

       Klára Pavlovcová, narozená 26. září 1998, absolventka Střední umělecko-průmyslové školy v Bechyni v roce 2018 a studentka Západočeské univerzity v Plzni, kde studuje na fakultě designu a umění obor didaktická ilustrace. Aby toho nebylo málo, studuje ještě v Praze na České zemědělské univerzitě obor kynologie. Jistě chápete, že pes bude a je doménou i na většině vystavených grafických listů. Klára se ovšem rozhlíží kolem sebe a snaží se člověku, tedy vnímavému, stejně laděnému člověku nabídnout i jinou domácí havěť a přiblížit prostředí v němž žije. Tak vidíme její „němé tváře“, tedy ony určitě nejsou němé, to jen my nafoukaní lidé jim tak říkáme, ale stačí se jim podívat do očí a sledovat mimiku jejich tváří v situacích které mohou být dramatické, vtipné až komické, nevinné, škodolibé, a pochopíme, že dovedou očima vyjádřit více než mnohý člověk dlouhým proslovem, tím nemyslím politiky ani některé státníky.

         Začneme-li zimou, která nás právě před Vánocemi poněkud zábla do nohou a lezla za nehty, pak nás překvapí, jak psi milují ty hromady bílého sněhu jako malé děti zbožňují louže na chodníku. Nevadí jim divoká metelice ani veliká závěj, vždyť mají teplý chlupatý kožich. Ale přijde jaro, kozy budou debatovat kam na nejlepší trávu a jestli už přivedou kozla, aby, no, co aby? Chápete, že? Kočky si medí v pelíšku, vyhřívají se na slunci… Stačí se dívat a vzpomenout si na mládí nebo na chlupu a vy co máte chlupáče doma, si řeknete: to znám, ten náš, ta naše vyvádí stejné kousky jako ty hafani slečny Kláry!

         Určitě nás v budoucnu překvapí na dalších výstavách, a vy si řeknete: „jo, tuhle grafičku my už dávno známe z výstavy ve Ville.“ Přeji Kláře hodně úspěchů a mohu se věnovat autorovi, který už se svými dynamickými listy plnými života ve zdejší galerii představil. Pavel Piekar, ostravský rodák, narozen 18. července 1960, absolvent stavební fakulty ČVUT v Praze v roce 1983, člen Sdružení českých umělců grafiků Hollar, jehož je od roku 2015 aktivním předsedou. Vešel do povědomí sběratelů, znalců umění i veškeré uměnímilovné veřejnosti tvorbou barevných linorytů vytištěných v nízkých nákladech. Jeho tvůrčí záběr je rozsáhlý, ale pro dnešní výstavu vybral stejně jako Klára jen listy s náměty zvířat, která dovede ztvárnit stejně přesvědčivě jako portréty lidí či ženské křivky provokující naši fantazii. Abych snad neztratil myšlenky v záplavě půvabů žen, musím se ihned zamyslet nad králíkárnou, v níž najdeme zajímavě zachycené ušáky tak jak si na ně pamatuji ze svého dětství. Měl jsem je rád, ty ušaté králíky. Jednomu jsem říkal Pepíku. Byl to roztomilý malý belgický chlupáč, pak povyrostl a já jsem jej vodil na provázku jako pejska a pak vyrostl a táta jej bacil za uši. Nejedl jsem oběd, kdo by jedl Pepíka, uznejte? I Pavel zvěčnil na svých listech psí kamarády, kteří jaksi patří do rodiny, tak se seznámíme s Alanem či Finem a musím uznat, že jim i na papíře umělec vdechl život. Výhodou Pavla Piekara je, že dovede tvořit spontánně, rychle, svižně, dynamicky, navíc je grafickým workoholikem. Přesto jsou jeho grafické opusy vydávané jen v malých nákladech, jak už bylo řečeno, vyhledávány sběrateli i galeriemi, jež dovedou ocenit uměleckou hodnotu, nápaditost a kompoziční řešení plochy. Barevnost je významná, proměnlivá podle záměru autora, využívajícího ji ke zdůraznění tvarů či podtržení nálady zvolených námětů. Každý, kdo zná Piekarovu tvorbu mi dá zapravdu že i tento úsek jeho tvorby nevybočuje z řady, je stejně hodnotný, nápaditý, kultivovaný a dosvědčuje autorovu všestrannost, mimořádnou schopnost a znalost náročné techniky linorytu. I jemu můžeme popřát další tvůrčí úspěchy, radost z nových listů rodících se v jeho dílně a divákům pak doporučit pečlivé prohlížení. Stojí to za to.

          Je třeba ukončit pochvalné velebení vystavujících autorů, těšit se na jejich novou tvorbu a vás diváky prosím: kupte si zvíře, ale jen na papíře, psů už je v Praze ba i na venkově příliš mnoho, což často zjišťuji, když do něčeho šlápnu a pak si to donesu domů. Tedy radši jen na papíře, přátelé!