Karel Beneš

Tichá poezie černé linky

Výstava proběhla v období

2.července - 31.srpna 2009

Vzpomínka na vernisáž:

Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský 

                  Tichá poezie radosti     

Jsou umělci hluční, jejichž malba i grafika nás dráždí, provokuje a někdy doslova deptá. Jsou jiní, z jejichž tvorby vyčteme tichou poezii, radost a lásku k životu i člověku. K těm druhým patřil například Kamil Lhoták, přesto, že miloval a maloval silné motorky a závodní automobily, tichý byl i Jindřich Pileček s poeticky proměněnou krajinou a celou svou tvorbou se k nim přiřadil akademický malíř a grafik Karel Beneš, zlomek jehož tvorby si dnes můžeme s potěšením prohlédnout.

         Kde budeme hledat základy jeho nevšedního díla? Vrátíme se do školních lavic, do minulosti, kdy v Jablonci nad Nisou studoval na Vyšší škole umělecké do roku 1950 a následně v ateliéru profesora Antonína Strnadela na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze, kde studia ukončil v roce 1955. Karel Beneš zůstává ještě dva čestné roky u pana profesora, aby získal zkušenosti a znalosti, které ovlivnily jeho budoucí tvorbu natrvalo. Patří k nim v prvé řadě kresba: kresba přesná, úsporná, jistá a citlivá, kresba, která je záznamem umělcovy duše, z níž pramení, tryská jako voda živá. Patří k nim jasné vidění světa, v němž žije a který dovede kompozičně ztvárnit na ploše kamene, neboť kámen se stal plochou, na níž své myšlenky virtuózní kresbou zaznamenává. Patří k nim velký cit pro barvu, která hraje v jeho díle rozhodující úlohu. Paleta je pestrá, často zazní jen lehké tóny, dotyky rána, mlhavého oparu podvečera, tóny, které podtrhují kresbu a vzápětí se rozsvítí do krásy, plnosti, jásavě zazáří; modrá je ve všech valérech, červená svítí v zimní krajině „Masopust“, ve „Studánce“ ještě zahlédneme kousíček jasného nebe a poslední záblesk slunce, dříve než nastane noc plná temných stínů a tajemství…

Znalost grafických technik je samozřejmostí a Karel Beneš ovládá nejen kamenorytinu a barevnou litografii, které dává v poslední době přednost, ale i tisk z hloubky, nabízející ve své podstatě více tajemství, ale chybí zde ohňostroj barev, tak typický pro tisky z kamene. Inspirace? Návraty do dětských let, vyprávění babiček, baladické příběhy, oživlé masopusty a vesnické slavnosti, první lásky – milostná noc; žena, krásná žena – věčná inspirace pro senzitivního tvůrce, zrozená z pěny moře, zrozená v ráji, zrozená ve fantazii umělce, zjevující se ve snech a procházející světem vezdejším od nepaměti. Přidejme duchovní svět: krásné katedrály, ve kterých světlo proniká růžicemi barevných oken, kreslí podivné obrazce na zdích, poskakuje po masivních lavicích, zastavilo se na klávesách varhan, které ještě před chvílí hladila ruka varhaníka a my slyšíme poslední tóny mísící se s omamnou vůní kadila. Světlo osvětlilo prostor, pozlatilo tajemnou katedrálu svými paprsky, aby odkryla stará tajemství. Jindy se projdeme Prahou, věže a věžičky se tyčí do prostoru, anděl – múza nejvyšší, nese věnec, poctu básníkovi, skladateli, a zase ta hudba, tentokrát nad střechami města, tichá, líbezná, bouřlivá, tak jak plyne čas, tak jak se rodí v duších umělců.

Nechybí poezie; prostupuje celé dílo akademického malíře Karla Beneše, je všudypřítomná: v krajině, v baladických příbězích vyprávějících o tom, jak milenec nepřichází a noc už pokročila, jak je sen smutný, když zbojníci a s nimi i ten její utíkají do hor a jen měsíc ví své… Masopust je také plný vesnických rýmovaček, už trochu skřípající kapela se vesele valí sněhovou nadílkou, šašek se usmívá a z každého oka vyčteme vypité pohárky trnkovice. Zamilovaný klaun vzpomíná na svou Kolombínu a sklenice je prázdná, jen karta a vzpomínka zůstala!

Poezie, poetická je linka, kreslicí linka, ať už je tenoučká, dotýkající se obrysů krásných dívek nebo dynamická, zaznamenávající a zdůrazňující některé detaily krajiny, obrysy těla či předmětů. Basista hraje, houslista přizvukuje až do rána, kdy nad obzorem začne svítat modravý jas, kdy slunce vykoukne a kohout zakokrhá jásavou melodii rána. Je nový den.

. . .

Možná si myslíte, že jsem se na začátku spletl, když jsem akademického malíře Karla Beneše přiřadil k umělcům, z jejichž tvorby vyčteme ticho, klid a pohodu, ale věřte mi a prohlížejte: to ticho je hmatatelné, jeho tvorba není hřmotná, divoká, ale uklidňuje a pohladí lidskou duši sametem krásy. Karel Beneš je poetickým člověkem, zůstává věrný svému předsevzetí, nepodléhá módním vlnám, nemění svůj výtvarný projev podle přání kritiků, zůstává sám sebou a celý jeho vývoj a tvorba jsou svědectvím, že cesta, kterou zvolil, je správná a umožnila mu vytvořit dílo, zasluhující náš obdiv a ocenění.

Věřím, že tři grácie z jeho grafického listu by určitě souhlasily s mým názorem a doufám, že i vy postojíte nejen před jejich svůdnými křivkami, ale i u ostatních vystavených grafických listů.