Lenka Vojtová

Procházka labyrintem ticha

Výstava proběhla ve dnech   

3. května - 30. června 2016

Vzpomínka na vernisáž: 

    

Úvodní slovo k vernisáži:

 RNDr. Karel Žižkovský

        V  letošní výstavní sezóně se neustále setkáváme s magickou padesátkou. V lednu jsme zahájili padesátou výstavu a ještě k tomu oslavili padesáté narozeniny umělkyně Ireny Hudcové, a dnes? Opět padesátiny; akademická malířka a grafička Lenka Vojtová snad ještě nestačila ani uklidit dárky, které obdržela ke svému výročí a my už ve výstavních prostorách hotelu Villa nabízíme výběr z jejího pozoruhodného díla. Záměr, úmysl, řízení osudu? Nic takového, jen šťastná shoda náhod, které umožňují vystavující umělkyni, absolventce Akademie výtvarných umění v Praze v roce 1991 (ateliéry profesorů Ladislava Čepeláka a Dalibora Chatrného) popřát trochu opožděně stále stejnou invenci, množství zajímavých nápadů, lehkou ruku a tvůrčí jistotu.

         Doufám, že Lenka Vojtová se nebude zlobit za prozrazení jejího jubilea a nepřibouchne mi příště dveře ateliéru před nosem. Při mé minulé návštěvě je nepřibouchla, jinak by se dnešní výstava nemohla konat, a to by byla veliká škoda. Seděl jsem u stolu, podaný čaj příjemně voněl a já se pomalu propadal do jiného, nevšedního světa, tak jak tomu bývá pokaždé, když se přede mnou otevřou desky s nabízenou grafikou. Pak už se jen dívám, přemýšlím, vybírám a začínám si uvědomovat, že ten svět, vlastní svět grafičky je opět zcela jiný, odlišný od jiných uměleckých světů, jež jsme si už společně v minulosti prohlíželi. Tvůrčí prostor Lenky Vojtové je podivuhodně tichý, vyrovnaný a klidný. A vůbec nezáleží na tom, jestli si prohlížíme grafiku drobnou či rozměrnou nebo kresby. Člověk je mnohdy přítomný, ale mlčenlivý, zastoupený spíše symbolicky, Vesmír se otevírá, nahlížíme do propasti temnoty, objevujeme světlo, nacházíme zlomky přírody, díváme se na domovní znamení vysoko nad hlavou a zjišťujeme, že poezie nás neustále obklopuje a provází na každém kroku.

         Drobná grafika je více realistická, připsaná často určitému objednavateli a námětově vychází z prostředí, které dobře známe. Zároveň je důkazem, že učitelé ovlivnili počátky její tvorby, každý svým způsobem: Ladislav Čepelák ukázal krásu a poezii přírody: Brhlík u podzimních plodů, Ptačí sněm, Listy z herbáře, zatím co Dalibor Chatrný nabídl abstraktní chápání viděného, což vyčteme z rozměrných listů realizovaných technikou barevného leptu či kombinovanou technikou. Rozhodující je vždy mistrné, často až rafinované zpracování grafické matrice, promyšlené členění celé plochy určené k vyjádření náročného děje. Proměny, metamorfózy vody jsou ukázkovým cyklem, kdy můžeme sledovat proměnu čiré tekutiny měnící se v ledové krystaly nebo divoce vířící v propasti víru, v létě nás pohladí svými hebkými doteky, měnícími se v každém okamžiku. Barva zdůrazňuje tyto změny, dokazuje „život“ a vitalitu vodního živlu, který je blahodárný, nebezpečný i ničivý. Při prohlížení všech grafických listů dospějeme k závěru, že Lenka Vojtová nic nepředstírá, vyjadřuje jen své pocity, nálady a sny.

         Důkazem o potřebě experimentovat a stále se zdokonalovat jsou tři rozměrné grafiky z let 2009-2011. Kompozice těchto listů je realizována pomocí několika dílčích kovových ploten, sestavených mistrně do jedinečných celků, v nichž nacházíme zakódovanou myšlenku, autorčino sdělení. Jednotlivé použité matrice jsou graficky pečlivě zpracované, barevně harmonicky ladí a nutí nás hledat odpověď na hádanku, kterou nám Lenka Vojtová nabízí k řešení. „Santa Maria“, „Archa“, „Nemesis“: pozoruhodné názvy, komplikovaný tisk, sympatická barevnost, svědectví o zajímavé a náročné cestě, na niž se grafička vydala.

Zatímco většinou začínáme kresbou, která je měřítkem uměleckého talentu tvůrce, ponechal jsem tentokrát tři významné kresby až na závěr putování poetickým labyrintem ticha Lenky Vojtové. Jsou potvrzením toho, o čem jsme už hovořili: náročná kompoziční řešení, důmyslné zpracování prostoru kresbou perem, doplněnou o barevné pastely, využití světla a tmy pro zvýšení napětí jednotlivých motivů, citlivé navození nálady. To vše svědčí ve prospěch autorky, jejíž tvorba se neustále vyvíjí a prohlubuje. Námětově navazuje na předchozí tvorbu a divák brzy pochopí, že Lenka Vojtová nikdy nebude realizovat banální motivy; ty nemají v jejím díle místo. Naopak, společně vstupujeme do citově promyšleného prostoru umělkyně, pro kterou se tvorba stává výpovědí o současném složitém životě člověka i jeho problémech. V neposlední řadě nám Lenka Vojtová nabízí také jasnou odpověď na naše místo v přírodě i v nekonečném Vesmíru, jehož jsme nedílnou součástí. Jen se zaposlouchejte do názvů připsaných jednotlivým kresbám: Vzkříšení světla, Tušení přítomnosti, Ten co mi stojí za zády, a pochopíte stejně jako já, že hledání a poznávání je veliké a krásné dobrodružství pro diváka i pro tvůrce.