Sny z doby přízraků ... 

Mikuláš Cacara

Výstava proběhla ve dnech   

9. září - 7. listopadu 2010

Vzpomínka na vernisáž:

 Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

Sny z doby přízraků

(Kresby, obrazy a grafika Mikuláše Cacary)

Tvrdil jsem a neustále budu opakovat, že kresba, dokonalá kresba je základem veškerého umění. Neobejde se bez ní kvalitní sochař, moderní architekt ani grafik. Je vizitkou dobrého umělce a teprve v okamžiku, ve chvíli, kdy ji tvůrce umění precizně ovládá, může začít experimentovat.

         Mikuláš Cacara, absolvent Umělecké střední školy Václava Hollara na Vinohradech je svědkem této staleté pravdy. Umí kreslit, je patřičně nadán a kresba se pro něho stala příjemnou hrou, dobrodružstvím, plně mu umožňuje vstoupit do světa fantazie, do labyrintu duše, do prostoru, ve kterém nemožné, absurdní se stává realitou.

         Je nadán a kresba, realistická kresba je toho svědectvím. Když říkám realistická, pak je realistická svým provedením, ale obsah, promyšlený děj je surrealistický, plný napětí, zvratů, paradoxů i černého humoru. Už názvy jednotlivých kreseb napovídají o myšlenkových pochodech Mikuláše v okamžiku tvůrčího procesu: Slavnosti klubu zlepšovatelů pomyslných vražd; Věčně opilý tajemstvím; Já jsem tady opuštěná, jako prase v žitě; Zrození Venuše rovnou s plynovou maskou. Každá kresba nás může oslovit, nabízí skrytou, někdy důkladně zašifrovanou myšlenku a záleží jen na zvídavém divákovi, jestli pochopí, co nám chce „pomyslný básník“ kresbou sdělit.

         Kresby jsou stavebně důkladně promyšlené, spojují v sobě prvky zcela realistické (krajina, architektura) s kaligrafickou drobnokresbou znázorňující tvary exoticko-nadpřirozené až morbidní. A právě ve spojení světa reálného a vymyšleného je ta neuvěřitelná síla Cacarových kreseb. Je dobré si při prohlížení vystavených kreseb povšimnout nejen jejich vnějšího vzhledu – byly dlouho uloženy a věk se na nich podepsal zvláštní patinou – ale i roku vzniku. Tehdy si teprve uvědomíme, že Mikuláš už v letech 1980-1983, kdy kresby vznikaly, pociťoval touhu vzdorovat, křičet do světa tu podivnou hrůzu strnulosti davu, smát se hlouposti, vysmívat se hlupákům lezoucím někam, klanějícím se mrtvým bohům, bojících se sama sebe… To nebyla odvaha, ale nutnost člověka, vzdělaného člověka, který se díval kolem sebe, čerpal informace z kvalitní literatury, poslouchal vybranou hudbu a stýkal se s lidmi, jejichž vnímání pokřiveného světa bylo názorově podobné či shodné.

         Každá kresba, stejně jako obrazy nebo grafické listy, které tuto vystavenou kolekci doplňují, jsou tedy postaveny na promyšlené kompozici, prozrazují umělcův talent a přesvědčí nás, že Mikuláš není jen tvůrcem bezduchých obrazů, kreseb a grafik, ale je člověkem vizionářem, člověkem přemýšlejícím o osudu krajiny, obyčejného venkovského stavení, ale i o osudu země, na které jsme nuceni žít a nemáme se zatím kam odstěhovat. Viděl a vidí veškeré zlo, činy hlupáků a sobců, kteří se snaží i nadále jen kořistit z přírody, krajiny i lidí a nechce a neumí se s tím smířit. Je vytrvalým bojovníkem Váchalovského ražení s lidskou lhostejností a hloupostí.

         Dost pochvalných slov, dost vysvětlování, moudrý pochopí a hlupáci na dnešní výstavě určitě nejsou. Pak tedy opusťme na chvilku tento reálný svět, otevřeme tajemnou zamknutou branku klíčem fantazie a vstupme do exotické zahrady, projděme labyrintem myšlenek a ocitneme se ve světě, který pro nás Mikuláš Cacara připravil: tady právě ručičky na pohozeném budíku ukazují za pět minut devět. Je ráno nebo se blíží noc? Nevím, ti dva naháči – on a ona – z toho také ztratili hlavy a už se pomalu propadají do prostoru, kde ten náš lidských čas nemá význam. Zdivo hradu Okoře se rozpadá, bujná vegetace pohlcuje rozvaliny a barokní socha, stoletá socha ví svoje, ta už toho zažila a viděla! Bude asi noc, hvězdy se objevily na temném nebi a dvojice – on a ona -už oblečeni jdou k oknu zářícímu v temnotě. Pojďme za nimi, k majáku života, třeba nám v domečku nabídnou skleničku vína, kus chleba nebo řízeček, co já vím. Nechce se vám, chcete vstoupit do dalšího příběhu, máte chuť otevřít branku, která vás zavede do nového děje? Poslužte si, stojí to za to, ale beze mne, já zůstanu tady a skleničku červeného vypiji na vaše zdraví!