Marie Michaela Šechtlová

      Divadlo života

Výstava proběhla ve dnech   

6. ledna - 28. února 2022

Vzpomínka na vernisáž:

Úvodní slovo k vernisáži:

  RNDr. Karel Žižkovský

Divadlo života

        Mám rád překvapení. Milá, příjemná, vtipná překvapení přinášející radost a potěšení duše. Ta nemilá, všední, děsivá a nudná mě straší a provokují. Ale o tom překvapení, které pro mě připravila akademická malířka a grafička Marie Michaela Šechtlová chci vyprávět rád a s velikou chutí.

         Znal jsem její uměleckou tvorbu, myslel jsem si, že chápu její grafický, ilustrační a malířský projev dostatečně, ale v okamžiku, kdy Marie začala otvírat šuplíky, desky a regály v nichž se skrývalo její hotové rozsáhlé dílo, musel jsem doslova lapat po dechu. List za listem, grafika za grafikou přinášely poznání, že mé představy byly příliš domýšlivé a moje znalosti o této táborské grafičce, absolventce Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru profesora Zdeňka Sklenáře a odborného asistenta Jiřího Anderle v roce 1977, velice skreslené. Mea culpa, moje veliká vina, paní grafičko! Grafické listy z let 1985-1989 pro bibliofilská vydání Nezvalových básní zpracované náročnou technikou barevné mezzotinty jsou opravdu skvostné, stejně jako drobné listy pro sběratele exlibris či novoročenky z této doby, ale následující tvorba realizovaná technikou barevné litografie nebo leptem, suchou jehlou či dřevorytem potvrzují všestrannost, umělecké nadání - dar od Boha, jež jí byl svěřen už při jejím narození 17. března 1952, kdy u pomyslné kolébky stály tři sudičky a prorokovaly: „ty budeš veselá, milá, usměvavá, tvůj táta fotograf to od komoušů šeredně schytá, ale neboj se…“ Druhá prohlásila: „Přesto ale vystuduješ střední výtvarnou školu v Praze a také vysokou školu u Sklenáře“, „úspěch tě, holka, nemine“, prorokovala třetí sudička „budeš se činit a díky píli, talentu a chuti do života uspěješ a potěšíš svou grafickou tvorbou mnoho lidí dobré vůle, kteří milují a obdivují krásu, radost i kvalitní umění“.

         Tolik sudičky, ty tři stařenky od kolébky a pak už jen plyne život. Radosti se střídají s trápením, studia, rodina, přátelé. Předpovědi těch tří babiček se postupně stávají realitou a mně nezbývá než souhlasit s jejich věštbou a upřímně přiznat, že grafické dílo Marie Šechtlové je zdařilé, obsahově bohaté a potěšilo mě svou kultivovaností i znalostí grafického řemesla. Co ještě dodat? Napadla mě otázka. „Mohu, Maruško?“ „Můžeš“. „Nejsi už někdy svou tvůrčí aktivitou unavená? Kreslíš, maluješ, leptáš, připravuješ tiskové matrice, tiskneš. „Kdepak, mě práce úžasně těší a baví.“ Mlčím, možná chápu, možná se jen divím a pak se v duchu nořím do tvůrčího světa výtvarnice, která vstoupila do prostoru „divadla života“ v němž objevuje, obdivuje a pro spřízněné duše nachází příběhy jimž vtiskne díky svému talentu výtvarnou podobu a divák, pozorný, citlivý divák se stává účastníkem děje, v němž vše se vším souvisí: člověk žijící v přírodě, neposkvrněná jihočeská krajina, poezie zdánlivé obyčejných věcí, malá i velká dramata s nimiž jsme nuceni zápasit a žít. To vše tvoří jedinečný celek, který zaznamenává na svých opusech, z nichž na nás dýchne tichá poezie laskavosti a divák pochopí, že umělkyně nic nepředstírá, nehraje s ním falešnou hru ani se nesnaží módně zalíbit. Celé dílo je naopak upřímným vyznáním hledajícího člověka, kladoucího na první místo lásku k bližnímu, nacházejícího pravdu, a věřícího v dobro které je všudypřítomné, jen je nutno jej objevit a hájit před nenávistí hlupáků. A takové je a má být umění i v současnosti.

         Vstoupil jsem do zákulisí „divadla života“ a jednotlivé grafické listy výmluvně vyprávějí. Tady jsme v Jižních Čechách, velebné tóny barokních varhan oslavují Boha a housle něžně přizvukuji, voda v tůni odráží sluneční paprsky a křehké lístky kapradí se chvějí v mírném vánku podvečera. Mohutný buk by mohl vyprávět příběhy, které se staly v jeho blízkosti. Možná tu ležel raněný voják umírající bez ošetření, možná se pod jeho mohutnou korunou drželi v objetí milenci, když si odskočili z pole odpočinout před poledním žárem, možná že drobná ruka malého houbaře nalezla v trávě pravý hřib, možná…, teď už záleží na mé a divácké fantazii. Marie napověděla, divák se musí snažit.

         Ještě nahlédneme do otáčivého divadla v Týně nad Vltavou, kde se právě začíná nové představení, nebo kovovou mříží nakoukneme na Pražský Hrad anebo ne, raději zaskočíme do potemnělého divadla, kde právě Pierot předvádí svou pantomimu. Vy nechcete? Raději se chcete potěšit pohledem na provazochodce vysoko nad hlavami diváků? Proč ne, i já mám rád to podivné šimrání v zádech, když se bojím o toho odvážlivce na napjatém laně. A pak vezmu do ruky list s názvem „Skladiště iluzí“ a uvědomím si, jak často se člověk nechá oklamat podivným pozlátkem, zbytečnostmi a marnivou nicotou. Konec? Ne, ještě musíme hodnotit kresbu Marie Šechtlové. Tolikrát jsem ve výstavních síních hovořil a chválil umělce jimž byla kresba posvátná, stala se základem tvůrčího procesu. Ne jinak je tomu u dnes vystavující autorky. Také ona ctí kresbu, která se stala základem pro ostatní tvorbu: obraz, grafiku, ilustrace. Je jedinečná, přesvědčivá, zkratkovitá, připomíná geniální záznam Vladimíra Tesaře. Snad právě proto je poetické dílo táborské grafičky tak zajímavé a plné života.