Oldřich Kulhánek

  I grafika má své krále ... 

Výstava proběhla ve dnech   

7. listopadu - 30. prosince 2013

Vzpomínka na vernisáž:

 

Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

I kresby mají svého krále

(Grafická tvorba Oldřicha Kulhánka) 

         Nejen národy mají své krále. I v uměleckém světě jsou jedinci, jejichž tvorba se vymyká běžnému normálu a stávají se tak nepsanými králi ve svém oboru. Oldřich Kulhánek, akademický malíř a grafik, byl jedním z nich. Jeho výjimečná bravurní kresba se stala předpokladem pro vysoká ocenění, kterých se mu dostávalo nejen u nás, ale i v zahraničí. Stal se králem, který kresbu ctil, uznával za vrchol veškerého uměleckého snažení a dovedl ji plně využít a uplatnit v celé své rozsáhlé grafické tvorbě.

         Když jsme v prosinci roku 2007 zahájili výstavou Oldřicha Kulhánka jako první ve výstavních prostorách hotelu Villa, nikoho z nás nenapadlo, že reprízu výstavy tohoto autora uskutečníme v roce 2013,  věnovaném  významným zesnulým českým umělcům. Stalo se. Oldřich Kulhánek ukončil své dílo. Ateliér zůstal opuštěný, kreslicí tužky už jeho ruka nikdy nezvedne, aby pokreslila bílou plochu papíru. V litografické dílně marně čekal těžký, hladce vybroušený litografický kámen… Odešel člověk, který se navždy zapsal do dějin českého umění.

         Pro osvěžení paměti si zopakujme některá fakta o jeho životě. Oldřich Kulhánek se narodil 26.2. 1940 v Praze. Po ukončení Střední odborné školy výtvarné v roce 1958 byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru profesora Karla Svolinského, jenž své studenty naučil grafickým technikám a důrazně jim kladl – oproti některým dnešním profesorům – na srdce, že kresba je základem pro úspěšný start do uměleckého života. Pro svoji volnou tvorbu si vybral dvě základní grafické techniky, které díky své důkladností přivedl k dokonalosti. První z nich byl lept, barevný lept, umožňující realizovat viděný svět do nejmenších podrobností, a později si oblíbil techniku litografie, v níž se plně uplatnila jeho jemná, přesná a detailně promyšlená kresba. Jeho ilustrační tvorba je samostatnou kapitolou, kterou bude nutno zpracovat.

         V r. 1971 byl zatčen a uvězněn za hanobení představitelů spřátelených socialistických států. Pochopitelně se toto období projevilo i v pozdější Kulhánkově tvorbě, stejně jako náměty inspirované lidskou tváří či nahým člověkem v celé jeho kráse i absurditě. K vrcholům Kulhánkova díla patří realizace českých bankovek v devadesátých letech, které patří bezesporu k nejkrásnějším ceninám na světě, o Eurech nemluvě. Ocenění, samostatné výstavy a zastoupení ve světových i českých galeriích by zabralo tolik času, že bych vám na závěr nemohl vyprávět příběh o usměvavém,  laskavém a čestném příteli, jehož sláva nezkazila ani nezměnila.

         Jím rád, Oldřich také jedl rád. A tak i některé naše rozmluvy se točily kolem lahůdek a dobré krmě. Když jsem vychválil kačenky pečené na objednávku v hospůdce „U pětníka“, rozhodli jsme se pro ochutnávku. Objednal jsem dvě větší kachny, rezervoval stůl a v den „D“ jsme spolu s manželkami Janou a Lídou zasedli k zadanému stolu. Vůně pečených kachniček dráždily naše chuťové buňky a vyhládlý Oldřich škemral u vrchního o pár topinek, než tu lahůdku dostaneme na stůl. Moudrý číšník byl neoblomný a tak umělec musel ještě deset minut trpět!

         Ta chvilka čekání stála za to. Dvě rozpůlené kačeny ve velkém pekáči voněly, červené i bílé zelí harmonicky ladilo. Knedlíky bramborové, houskové i karlovarské zaplnily velikou mísu a máčka ve velkém porcelánovém omáčníku dovršila dílo. Plzeňská dvanáctka patřila pochopitelně na stůl, a tak nastaly hody, no nestydím se přiznat, že to byla těžká bitva, předem prohraná! Oldřich zbaštil půlku, já zápasil s druhou, marně. Manželky se podělily o třetí a co s poslední? „Oldřichu, přidej si, jen si přidej!“ „Nemůžu, vem si ji domů, budeš mít zítra oběd.“ Další plzeň, fernet pro trávení a blažený pocit, že už je stůl prázdný. Kachny byly báječné, ale čeho je moc, toho je příliš. Spokojený umělec vytáhl šrajtofli a ne, ještě nekončíme; vytáhl dvacetikoruny, nové, čisťoučké, nezpřehýbané, a jednu podepsal. „Doneste ji kuchaři na památku, byla to úžasná dobrota“. A pak to vypuklo: další podepsanou dvacku dostal vrchní i druhý číšník a u stolu se vytvořila fronta. Na fronty jsme my Češi zvyklí. Lidičky různého pohlaví i věku vytahovali své bankovky z peněženek a Oldřich, autor bankovek, musel dlouho podepisovat. Večer se vydařil, slavný autor byl až do odchodu okukován, a nejhůře jsem dopadl já. Dva dny jsem dojídal zbytky, a to já děsně nerad. Jestlipak si pamatuješ, Oldřichu, na tu taškařici v hospodě „U pětníka?“ Škoda, že už ji nikdy nezopakujeme.