Karel Oberthor

       Zuzana Popelková Oberthorová

      Když kámen vypravuje

Výstava proběhla ve dnech   

25. června - 31. srpna 2020

Vzpomínka na vernisáž:

  Úvodní slovo k vernisáži:

 RNDr. Karel Žižkovský

 Když kámen vypravuje

           Dovolte, abych se vám představil. Jsem litografický kámen. Narodil jsem se v jurském moři u Solnohofenu před 140 miliony let, možná to bylo o pár let dříve nebo později, ale na milionu let přeci nezáleží. Já nechci vyprávět o sobě, ale o mimořádně nadaném a zajímavém umělci a jeho dceři, do jejichž ateliéru a tiskařské dílny jsem se dostal.

          Tím zajímavým umělcem, malířem a grafikem je Karel Oberthor, jenž často využíval při realizaci svých grafických listů právě techniku barevné litografie. Narodil se 15. července 1921 v Praze, žel příliš brzy, v roce 1996, zemřel. Byl tvůrcem krásných barevných listů, které přinášely radost nejen českým zájemcům o umění, ale i sběratelům v cizině. Japonští podnikatelé mu v roce 1987 uspořádali ve své zemi úspěšnou putovní výstavu a trvale projevovali o jeho grafiku zájem. Vyučil se kamenotiskařem v Pražské průmyslové tiskárně, v letech 1940-1942 studoval na Ukrajinské akademii v Praze u profesora Kulce a v letech 1945-1949 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Vladimíra Pukla a Vladimíra Silovského, kteří byli zárukou kvalitní výuky grafických technik i malby. Brzy se stal členem Spolku českých umělců grafiků Hollar. K technice barevné litografie se neustále vracel, ta hladká plocha kamene uspokojovala jeho snahu výstižně a barevně pravdivě zachytit krajinné motivy a zdůraznit náladu v proměnách ročních období. Ten, kdo zná Oberthrovo dílo, určitě si vzpomene na náladové listy zachycující zimní krajinu, v niž uhání koně zapřažené do saní, zvonky vesele znějí do rytmu koňských kopyt. Každá barva vyžadovala nový kámen, ale zkušený umělec, techniky zdatný, přišel spolu s tiskařem Hrachovcem na metodu, jak tisknout všechny barvy z jedné desky! Tento vynález tisku z jednoho kamene je převratný; umožňuje doslova čarování s barevnými tóny a možná právě já jsem byl tím prvním šutrákem, pardon, i když pocházím z Německa, musím mluvit spisovně česky, tak promiňte, možná právě já jsem byl tím prvním kamenem, na němž Karel Oberthor vynález vyzkoušel, a proto jsem skončil v jeho dílně, kde vznikaly další barevné tisky. Oberthor stále experimentoval a objevil podivnou imaginární zahradu, rajskou zahradu, do níž umístil dvojice či skupiny koní, pohádkové ptáky, stylizované siluety stromů či květin. Do té rajské zahrady, v níž vládne ticho, vpustil občas pištce či jeho družku, ale museli respektovat poklidnou oázu v níž se odehrávají jen snové děje symbolizující lidské pocity, nálady a mezilidské vztahy. Dnes si můžete prohlédnout listy s názvem „Zahrada snů“, Bílý květ“, „Růžové slunce“.

         Karel Oberthor ale nepoužíval jen techniku litografie, i když už na Akademii realizoval list „V cirkusu“. Ta černá jednobarevná litografie naznačuje budoucí zájem o tuto techniku. Potřebu experimentovat dokazuje i monotyp z roku 1965 na němž zachytil „Dvojí svět“: temnotu mořské hlubiny s jejími obyvateli rybami i temnotu oblohy zrcadlící se v hladině. Karel Oberthor byl ale člověk veselý a hravý, o čemž by vám mohl vyprávět ten chlap co vám to moje vyprávění dnes čte, tak není divu, že v jeho lito grafické dílně vznikly i listy humorné. Jen se podívejte na listy „Vodník a slůně“, Liška Bystrouška“ nebo šprýmovný „Dvojhlavec“. Svěží barvy září, kresebná linka napovídá, že Oberthor byl nadaný kreslíř a ty vybájené bytůstky svědčí o rozpustilosti a bujné fantazii jejich tvůrce. Změnu rukopisu i touhu moderně vyjádřit své nápady a nálady potvrzují i další listy, zdůrazňující jeho hravost „Nohatka Julie“, „Filtrohlavec Arthur“. Jen se dobře podívejte a zasmějete se stejně jako já, litografický kámen.

         Nemám rád přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu. Zuzana Oberthorová, Karlova dcera, provdaná Popelková sice také ráda využívala hladkou plochu mé maličkosti, ale její práce byla odlišná, o čemž svědčí dnes vystavené grafické listy i obrazy. Také ona se narodila v Praze, a to 8. května 1949 a v letech 1964-1968 studovala na Střední odborné škole výtvarné v Praze, ale byť byla s otcem stále v kontaktu, vytvořila si vlastní styl práce, kresebný rukopis i námětovou odlišnost. Její motivy prozrazují životní krédo výtvarnice, jež se rozhodla zachytit ve své tvorbě: zázemí domova, klid a pohodu. I krajina, která jí byla od dětství blízko a kde žila v okruhu Oberhorovy rodiny, potvrzuje tuto skutečnost. Podhůří Šumavy, malebné vesničky, domky tulící se k sobě jako drobná kuřátka. Jen se pozorně podívejte na grafiku s názvem „Chalupy“ a jste v prostředí, které i vy dobře znáte. Růžový večerní mrak se tetelí na nebeské klenbě, začíná se stmívat. vše se ponořilo do večerního klidu. Dovedně na své litografii vykouzlila venkovskou idylku, tak typickou pro jihočeskou krajinu. Lidé už na obrázku nenajdeme, jsou kdesi ve svých domovech, zmizeli i z návsi, pro vlastní kompozici nemají význam. A na dalším listu vidíme jiné domy: „Cesta do vsi“, „Krajina setkání“; masivní kameny, pukliny a trhliny vedoucí do hlubin země, krajina prastará, velebná a plná naděje. Také pražské motivy působí podobně.  Žádná dramata, neklid, ale důvěrné pohlazení, barevné fasády domů, drobné, ale výrazné architektonické prvky, harmonický celek, na němž s potěšením spočine oko diváka. Na grafickém listu nesoucím název „Dům č. 11“ zachytila atmosféru nuselského domu, v němž byl grafický ateliér a litografická dílnou obou umělců. Snad to byl poslední litografický list Zuzanky. Teď v posledním letech se intenzívně věnuje malbě. Já, stařičký kámen litografický, jsem osiřel, zůstal jsem jen připomínkou na chvíle, kdy na mne Karel nebo Zuzanka kreslili své nápady a pak nad mou pokreslenou plochou proháněli tiskové válce nátiskového stroje a já tiskl barvu za barvou, neúnavně a poctivě. A teď? Musím se jen dívat, jak maluje na sololitové desky své oleje. Ale ano, dovede se s plochou vypořádat, také náměty jsou zajímavé, jen se podívejte. Tenhle obraz se jmenuje „Den a noc“ a nabízí nám kompozičně promyšlené seskupení významných symbolů: balvany, podivné slunce, stromy zajímavých tvarů, barevné členění, v němž je zřejmá výzva pro diváka. Nápis na balvanu je pouhou připomínkou, že svět, v němž se lidé pohybují, je stále dobrým místem pro život.

         Také druhý obraz „Jablko“ je symbolickou hříčkou: ruka drží jablko, nechybí pás s přírodními symboly a značkami nabízejícími určitý nadpozemský vzkaz, který je určen zvídavému divákovi. Hra, příjemné luštění, hledání a nacházení. Hra přinášející radost tvůrkyni i divákovi.

         Tak tohle jsem vám chtěl vyprávět a snad jsem na nic nezapomněl. Děkuji za vaši pozornost a tomu vousáčovi, který byl Karlův dobrý přítel a Zuzančin kamarád, děkuji za přednes mých vzpomínek, a pokud huhňal, tak mu vynadejte!

Váš litografický kámen ze Solnohofenu