Pavel Sukdolák

Grafické básně z krajiny ticha

Výstava proběhla v období

6.listopadu 2008 - 5.ledna 2009

Vzpomínka na vernisáž:

Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

Grafické básně z krajiny ticha

Nedávno jsem si na kus papíru poznamenal: „Moderní umění (tak jak dnes rádi nazýváme současnou uměleckou tvorbu) by měl realizovat jen ten umělec, který dovede dobře kreslit. Ti ostatní nemají právo, nejsou totiž umělci, ale šarlatáni a bezohlední ničemové, zneužívající lidskou hloupost a zbabělost některých kunsthistoriků.“

          Proč používám tuto poznámku právě na vernisáži akademického malíře a grafika Pavla Sukdoláka v hotelu Villa? Předně proto, že jsem přesvědčen o jeho talentu a kreslířském nadání. A následně proto, že jednoznačně potvrzuje svým celoživotním dílem moji úvahu o marné námaze být dobrým umělcem bez nadání, příslušného vzdělání a pokory. Pavel Sukdolák studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Silovského, kterou ukončil v roce 1950. Až do roku 1957 zůstává jako aspirant na této škole ovlivněné duchem realismu Maxe Švabinského a prohlubuje své znalosti kresebné i zkušenosti s grafickými technikami, které se stanou v budoucnu jeho doménou a osudem, přesto, že chtěl malovat.

          Ta doba je poznamenána socialistickým realismem, který je všudypřítomný, neomylný a znechucující. Aspiranti v terénu dokumentují krajiny a stavby budoucího socialismu, nakukují do hutí či dolů a někteří si začínají uvědomovat tragedii, kterou politická orientace způsobila. Pavel Sukdolák odchází ze školy, začíná žít podle vlastních morálních zásad, oženil se a odstěhoval se z bláznivého světa na tichý ostrov do starých Střešovic, kde žije a pracuje dodnes a odtud se vrací do Humpolce, kde čerpá náměty z krajiny svého mládí. Ten ostrov najdete v ulici Ve Střešovičkách a je ohraničen na jihu kamennou zdí, na severu pískovcovou skálou. Ateliér – bývalá hospoda, ve které upíjeli pivo a laciné kořalky místní pantatíci, tvoří pevnou hradbu na západě a jen z východu je ostrovní pevnost trochu zranitelná. Tady na tom pomyslném ostrově intenzívně pracuje, pozoruje hvězdy, které se dotýkají nočního dvorku i zahrady, nechává se pohladit slunečními paprsky, které vesele poskakují ve sklenici vína hosta i umělce ve chvíli odpočinku, tady hladí starou hlavu psa Bendíka, vzpomíná a přemýšlí. V dílně – ateliéru pak v zimě přikládá do starých kamen kusy pařezů či dřeva, kreslí na připravený papír na stojanu drobnými zlomky barevných pastelů, připravuje kovové – většinou ocelové matrice, do nichž leptá námět ověřený malbou.

. . .

V šedesátých letech postupně opustil realistickou kresbu a jeho osobitý výtvarný projev se pojednou výrazně liší od jeho vrstevníků. Pavel Sukdolák objevil svůj svět, svou krajinu, svůj venkovský ráj, ve kterém vyrůstal, své básníky, které obdivoval, a filosofii spojující člověka s Pánem Všehomíra. Ve své tvorbě začíná používat jednoduchých symbolů a znaků, z nichž vytváří kompozičně zajímavé a obsahově bohaté vize, jimiž reaguje na současný svět, rozpolcenost člověka a věčné hledání…

          Symboly a znaky: spirála, kruh, čtverec či trojúhelník; artefakty a zlomky přírodních materiálů: obyčejná loděnka nebo mušle; jednoduchá znamení: okno, biblické desky, babylonská věž, hořící keř… Z těchto zdánlivě všedních znaků sestavuje výmluvná grafická sdělení pro člověka – vnímavého člověka, kterému se snaží připomenout, že jedinečnost a harmonie vesmíru spočívá v dokonalém věčném řádu, který platí beze zbytku za hranicemi naší galaxie stejně jako na Modré planetě. Jen člověk, pyšný člověk někdy nechce pochopit onu jednotu, nechce respektovat řád a staví věže do nebeských výšin, ničí přírodu, zabíjí sám sebe, podléhá pokušením a dobrovolně opouští zaslíbený ráj.

          Budeme-li si prohlížet jednotlivé grafické listy, pak si jednoznačně uvědomíme dvě základní pravdy: pro autora neexistuje čas a jeho grafiky jsou naprosto dokonale vyleptány a perfektně vytištěny! Listy z šedesátých let jsou stejně mistrovské jako ty, které se zrodily v ateliéru teprve v poslední době. Prozrazují jistou ruku, dokonalý dar vidění, svěžest ducha a básnickou zadumanost, kterou najdeme v celém dnes již tak rozsáhlém díle. Autor se nikdy neopakuje a každý nový námět důkladně promýšlí dřív než začne malovat přípravný pastel, který se ve svém závěru stává barevným záznamem myšlenek umělce.

          Grafické zpracování kovových desek je určitým tajemstvím autora. Jen on přesně ví, jak desku zpracovat, připravit pro vlastní leptání. Jen on ví, jaké barvy uplatní na první plotně a které budou tištěny z desky druhé či třetí. Tajemná alchymie zrodu nového grafického listu pokračuje při vlastním tisku, kdy autor vtírá do kovové tváře desky barvy, připravuje papír pro tisk, otáčí klikou, pokládá do satinýrky další desku, aby v závěru opatrně sejmul z matrice hotový grafický list. Barvy zazáří, výrazné tóny svítí svým jasem, rudá probleskne sametovou černí a list je pojednou plný poezie, zvláštního tajemství, pokoje a míru. Proč je tomu právě tak? Protože Pavel Sukdolák je vyrovnaný sám se sebou, shovívavý k přátelům i těm druhým, pokorný vůči člověku i Stvořiteli!

. . .

Ze stromů padá zlaté listí, v ateliéru praskají polena, zavoněla meruňkovice a na misce čekají plátky závinu, který upekla manželka Milada. Dokončili jsme prohlídku Sukdolákových grafických listů, vybrali ty nejzajímavější pro dnešní výstavu a litovali, že nelze vystavit všechny listy, které Pavel Sukdolák prozatím vytvořil. Dobrý pozorovatel i z toho zlomku pochopí, že vystavené listy reprezentují umělce, který patří k nejlepším tvůrcům grafické tvorby nejen u nás, ale i v zahraničí, o čemž svědčí řada cen, uznání a stálý zájem sběratelů.

P.S.: Přišla další návštěva a na štrůdl jsme zapomněli, škoda! Snad příště.