Pavel Sivko

Jak nakreslit ticho ...

Výstava proběhla ve dnech   

5. května - 27. června 2011

Vzpomínka na vernisáž:

 Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

Jak nakreslit ticho…

Při nedávném zahájení výstavy Evy Haškové jsme si uvědomili, že člověk z jejích grafických listů zmizel, zůstaly po něm, jen stopy, dotyky rukou na fasádách domů, věží, objektů. Podobně bychom mohli vyprávět i o díle akademického malíře a grafika Pavla Sivka. Jde ve své tvorbě ještě dál; opustil město a obdivuje venkovskou krajinu, ve které nachází motivy vhodné k realizaci barevných litografií: stromy, torza starých hradů, podivné zahrady, oprýskané staré domky, tajemné parky, barevné kameny a někdy jen hnědá pole, na nichž vyorané brázdy vytváří zvláštní krajkoví. Člověk tu opět chybí; zmizel, skryl se a tak diváka napadne: umí vlastně Sivko nakreslit lidičky obého pohlaví? Odpovím za autora: umí, viděl jsem kresby – ilustrační kresby -  a mohu dosvědčit, že postavy, které na nich nakreslil, byly dokonale provedené a ožívaly pod jeho citlivou rukou. Proč tedy vyloučil člověka ze své grafické tvorby? Zapomněl jsem se zeptat a tak nezbylo než se zamyslet nad autorem a jeho povahovými vlastnostmi a dospět k určitému závěru, který je mojí domněnkou, která může a nemusí být zcela pravdivá. Zkusím to!

         Pavel Sivko, narozen v Praze v r. 1948 má v živé paměti tvorbu svého otce a od dětských let sledoval jeho kresby, ilustrace i grafické listy a pochopitelně toto mimořádné dílo v dobrém slova smyslu ovlivnilo i vnímání světa mladého člověka. Jejich chalupa a pobyt na venkově sehrály určitě velikou roli při formování charakteru budoucího umělce a vyvrcholením bylo studium na Vysoké škole umělecko - průmyslové v Praze v ateliérech Jiřího Trnky – tady získal ty základní znalosti ilustrátorské, a v ateliéru Zdeňka Sklenáře se definitivně rozhodl pro grafickou techniku litografie, jíž používá pro tvorbu většiny svých listů.

         Kdybych jmenoval povahové vlastnosti, pro které je mi autor velice blízký, pak bych na první místo zařadil skromnost, přestože patří k mimořádně vzdělaným typům umělců, pro něž kniha je nedílnou součástí života. Přidejme zvláštní laskavý humor (někdy i trochu ironický), trpělivost umožňující mu přátelsky vycházet i s choleriky, lásku k přírodě, obdiv k věcem krásným a pak snad pochopíme i jeho tvorbu grafických listů, kde se bez člověka obejde (připomeňme ještě, že učí na Střední grafické škole Václava Hollara, kde musí bojovat se studenty, jejichž zájem o umění je často velice svérázný a někdy i pokřivený.) Teď by mě zajímalo co si Pavel Sivko myslí o mém hodnocení, třeba se diví o kom to mluvím, vždyť toho člověka ani nezná. No uvidíme, po zahájení se zeptám.

         Ale vraťme se k jeho barevným litografiím zachycujícím tichou krajinu plnou podivných stromů, někdy drasticky ořezaných pomateným sadařem, nahlédněme přes ploty zahrádek, a uvidíme rašící větve a u kmenů žebříky, které tu zůstaly od minulého česání, nebo je sem postavil nedočkavý pěstitel v naději na brzkou sklizeň. Jinde, v jiné zahradě moudrý pěstitel opřel žebříky o stěnu domu k odloženým rýčům a lopatám a odskočil si na svačinu: kus chleba, kabanos, pivo - kozla - a vánočku zapíjí kafetem s mlékem. Jak to vím? No přeci vím, co sám na chalupě svačím a navíc mám bujnou fantazii, jak račte vědět, takže vidím i skrz tu zeď, nevěříte? No vážně, teď si ten dědula otřel ústa, tedy pusu rukávem modré pracovní blůzy a natáhnul se na gauč! To se ho nedočkáme, tak půjdeme o zahradu dál. Jejda, tady na stromě už nějaký nedočkavý opeřenec snesl tři vejce a tamhle je další hnízdo a další. Co tak chvátáte, ptáci, ještě neraší ani listí a vy už se nemůžete dočkat potomstva. Pokýváme na pozdrav dvěma rozmlouvajícím stromům a vejdeme do lesa. Je tu temno, trochu chládek a ten nepořádek! Znáte to, lidičky, tuhle petflaška, tamhle pytel s odpadky a tady, tady dokonce ciferník od hodin větší než já, ručičky pokroucené, číslice už trochu oprýskané; co ty lidi do toho lesa nevyhodí, kde nám porostou houby, no kde?

         Raději vyjdeme branou z mohutných kmenů do jara. Světlo, jásavé barvy od žluté po ostrou zeleň. To je krása, a znovu stromy: stromy s bonsajemi, s ptačími budkami, stromy prorůstající drátěné ptačí klece, stromy a zase stromy!

         Takový je svět, poklidný svět barevných litografií Pavla Sivka, kterému se podařilo na všech listech nakreslit ticho. Černá čára, základní linka, červená a hnědá, jásavé žluti a zeleň ve všech odstínech. Člověk v tom domku ještě spí, ptáci také zmizeli bůhví kam a v krajině je takové ticho, milé, léčivé, skoro posvátné a jen stromy si šeptají příběhy časů dávno minulých a malíř naslouchá a kreslí…