Petr Minka

Když grafika vypráví

Výstava proběhla ve dnech   

8. září - 31. října 2016

Vzpomínka na vernisáž: 

    

Úvodní slovo k vernisáži:

 RNDr. Karel Žižkovský

         Říká se, že v okamžiku kdy vymyslíte název povídky, eseje či úvodního slova k výstavě umělce, máte polovinu práce za sebou. V případě Martina Manojlína, absolventa Pedagogické fakulty University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v roce 1995, jsem poněkud narazil. Student u profesorů Miloše Michálka a Aloise Kračmara dovede zamotat hlavu laikům a odborníkům u nás i porotcům významných světových grafických soutěží, kam s potěšením svou grafickou tvorbu posílá. Ne proto, že si nevědí rady s jeho barevnými gejzíry radosti, ale proto, že žasnou stejně jako já, když jsem po prvé držel v ruce jeho drobný list a přemýšlel jak to ten kluk (vždyť je mu teprve 44 let) dokázal! Technicky bravurně provedený tisk svědčící o jeho nadání, překypuje barevností a člověk si chtě nechtě klade otázku: je to dřevoryt nebo linoryt, kombinace obojího nebo k tomu ještě něco umělec přidává? Přidává: technickou zdatnost, řemeslnou jistotu, a tam kde to podle jeho mínění tištěný list vyžaduje, i další libovolný strukturální materiál. Teprve pak považuje grafiku za dokončenou.

         „Jeho grafické listy jsou promyšlené a propracované do působivého celku, prozrazují dlouholetou zkušenost jak zacházet s grafickými nástroji, jakou zvolit matrici a jak tisknout. Je zároveň tiskařem, a to tiskařem, který se nebojí experimentu.“ Tolik z hodnocení znalce Zdeňka Řeháka, který mnohokrát obdivně hovořil o práci Martina Manojlína. Při prohlížení jeho rozsáhlého díla se k tomuto názoru můžeme připojit a určitě budeme mít radost z každého lístku i velkého listu, neboť objevíme zakódovanou myšlenku, odhalíme skryté tajemství, získáme nový pohled na krajinu, v níž se autor při tvorbě rád pohyboval a jejíž půvaby zaznamenal osobitým způsobem, pro naše potěšení. Spolu s ním nahlédneme do nekonečného Vesmíru, objevíme čas i nečas a možná pochopíme i pomíjivost lidského bytí.

         To všechno můžeme vyčíst z tvorby Martina Manojlína, pokud se zamyslíme nad grafickými záznamy a pochopíme zvídavá i optimistická sdělení o člověku v přírodě, na cestách (Podzimní příroda, Zimní krajina, Čínská zeď) o člověku a jeho údělu (radost, bolest i láska), o člověku obdivujícím krásu a dokonalost. Taková jsou zakódovaná sdělení v  barevných listech a pozorný pozorovatel si uvědomí, že jejich tvůrce musí být nejen pilný, ale v prvé řadě hravý, úžasně hravý a milující barevné valéry, jež mu umožňují ty pestré gejzíry, ohňostroje radosti, kterými se snaží bezprostředně vyjádřit náladu daných okamžiků. A vůbec nezáleží na tom, je-li myšlenka zaznamenána zcela realistickými prvky či absolutní abstrakcí, v níž symbolické znaky, šrafování, vlnění plochy tvoří jedinečný celek. Barva či barevné tóny spolu s rafinovaně promyšlenou kompozicí patří neoddělitelně k sobě a jsou rozhodující veličinou určující děj, náladu a vnitřní obsah každého grafického listu. Divák pak může vstoupit do Manojlínova tajemného světa, prochází spolu s ním kolem tůní slepého ramene řeky a vidí: barevné řasy, sinice i rostliny pod hladinou, má před sebou obraz, pestře barevný obraz, jen je nutno připravit matrici, přidávat a ubírat barvy, tisknout, přemýšlet, doplňovat, aby byl výsledný efekt co nejpůsobivější. Jindy se ponoří pod hladinu a dívá se k povrchu, sleduje pestrou paletu odstínů, stříbřitý lesk hladiny, zázračnou hru světla.

         Někdy grafikovi stačí geometrické tvary – trojúhelník či kruh a začne nám vyprávět příběh o tom, jak si i dospělý člověk může stále hrát, rozehrávat děje, stát se „stvořitelem“ vlastního světa, který odpovídá jeho naturelu, a prozrazuje povahové vlastnosti umělce. Neboť beze zbytku platí ono heslo „podle skutků poznáte je!“ A Martinovy složité grafické výpovědi svědčí v jeho prospěch. Některou myšlenku nelze zachytit jedním grafickým sdělením, proto se k námětu vrací, vznikají zajímavé cykly, zachycující danou tématiku s odstupem času a z jiného úhlu pohledu. Nebývá naším zvykem v hotelu Villa hodnotit vystavujícího autora podle četných ocenění, ale výjimka v případě Martina Manojlína mi snad bude odpuštěna. Třináct čestných uznání, prvních cen na významných přehlídkách doma i v zahraničí zdobí grafikovu mužnou hruď a věřím, že v budoucnu přibydou další.

. . .

         Dost oslavných slov, aby nám autor příliš nezpychl, a jedeme domů. Tedy já jedu domů. Spolu s Martinem utíkáme z příjemné restaurace, kde jsme po prohlídce díla v děčínském ateliéru trochu relaxovali u sklenice vína a vlak na nádraží už čeká! Třicet vteřin do odjezdu, dýchám jako stará lokomotiva, výpravčí se usmívá a pan průvodčí hlásí „bez vás, pane, bychom neodjeli, nebojte se!“ Plácačka ve vzduchu, hvizd, Martin se usmívá – to on dost často – já zavírám dveře a vlak do Prahy se dává do pohybu.