Petr Ptáček

Báječní muži nejen

na létajících strojích

Výstava proběhla ve dnech   

3. března - 30. dubna 2016

Vzpomínka na vernisáž: 

    

Úvodní slovo k vernisáži:

 RNDr. Karel Žižkovský

          Už jsem na sebe několikrát prozradil, že technika je můj největší nepřítel a raději vylezu (dnes po žebříčku) na koňský hřbet než bych se usadil na sedlo nablýskaného harleye. Jinak je tomu u mnoha mužů (i žen přibývá), jimž technika učarovala, trvale je vzrušuje a pro některé se stala i častým námětem v jejich umělecké tvorbě. Vzpomeňme namátkou Jana Smetanu, Kamila Lhotáka, Milana Bauera, Tomáše Bíma či Jiřího Boudu.

         Petra Ptáčka – absolventa střední školy bez výtvarného zaměření, do roku 2002 odborného asistenta v grafických dílnách Akademie výtvarných umění v Praze k nim bezesporu musíme připojit. Stejně jako oni je technikou osloven, trvale jej přitahuje a fascinuje zvláštním kouzlem, napětím a dobrodružstvím. Jak to dopadne: přeletí ten pekelný aeroplán kanál La Manche, vynese vzducholoď či balon lidskou posádku až k oblakům nebo ztroskotá na nejbližším kopečku? Petr Ptáček těm svým vzduchoplavcům stejně jako pilotům rychlých závodních strojů věří. Je přesvědčen, že technický pokrok nelze zastavit, a zatímco já lezu na koňský hřbet, on usazuje závodnická esa na pekelné stroje, na kterých řežou ostré zatáčky, nebo do auťáků, jejichž rychlost zaráží dech. Je pochopitelné, že se s chutí vrací k počátkům všech těch fantastických objevů, kdy nebylo jasno, zda vynálezce ovládne svůj stroj nebo naopak stroj člověka. Tyto motivy mu umožňují příjemné okamžiky, kdy při realizaci – kreslení či malbě se sám stává účastníkem těch báječných dobrodružství, a v duchu se vznáší do oblak, nedočkavě sleduje pilota v kabině letounu, v duchu řadí vyšší rychlostní stupeň v kabině závodního automobilu…

         Petr Ptáček je dobrodruh stejně jako jeho závodníci, vynálezci, průkopníci, je obdivovatelem těch novodobých gladiátorů, hrdinů, jimž se rychlost – stále větší rychlost – stala potřebou, stejně jako dýchání či pivo v mém případě, když opustím koňský hřbet. Ptáčkova grafika realizovaná technikou barevné litografie v grafické dílně v Říční ulici je svědectvím o lehkosti tvorby, s níž dovede na hladkých kamenech naprosto věrně zachytit nejen vybraný motiv, ale zároveň navodit i patřičnou atmosféru doby a prostředí, v němž se bude děj odehrávat. Každý dokončený list nese stopy dokonalosti, je přesný ve svém provedení, barevně vyrovnaný, kompozičně promyšlený. Je důkazem autorovy znalosti toho, co převádí ze světa technické reality do světa uměleckého zpracování, aby byl osloven uměnímilovný divák i sběratel. Grafika Petra Ptáčka se právem řadí do kategorie fotorealismu obohacenou u uměleckou nadsázku, která v jeho kompozičních celcích nikdy nechybí.

         Na dnešní výstavě věnované grafickým listům chybí obrazy malované olejem či akrylem. Pouze by potvrdily to, co bylo o autorovi již řečeno. Jsou stejně propracované, zachycují opět každý sebemenší detail a svědčí ve prospěch jejich tvůrce. Zůstaňme proto ještě chvilku u litografických tisků, na nichž v grafické dílně pracoval spolu s tiskařem Martinem Boudou. Co můžeme pozorovat na vybraném listu z roku 2006? Modrou oblohu, dvouplošník Tiger Month se vznáší průzračným vzduchem, slyšíme (slyšíte?) klidný zvuk motoru, oba piloti si určitě nedělají starosti z rychlosti, tak jak bych si je dělal já, a blíží se k cíli. Brzy letadlo přistane na ploše letiště a unavení letci svižně vyskočí z kabiny letounu. Trochu se protáhnou, zaskočí do letištního bufetu na skleničku něčeho ostrého. Já také; po žebříčku slezu z vysokého koně na zem, kolena se mi trochu klepou, zadek mám řádně natlučený jako tatarský biftek a v duchu si říkám: ona ta technika má přece jen něco do sebe, zvláště pak když si ji můžeme prohlížet na grafických listech, které nám dnes Petr Ptáček nabízí! Vzhůru k prohlížení a já se po té namáhavé jízdě trochu občerstvím.

          Barevné obrazy mne překvapily výraznou, snad i provokující barevností, kresby dovolily nahlédnout do intimního světa prvotních myšlenek a záznamů a grafika potěšila kultivovanou barevností, jistotou a znalostí grafického řemesla, které mistrně ovládá. Přeneseme-li se pomocí stroje času nazpět, pochopíme talent Ireny Bujárkové. Grafické listy pro diplomovou práci k dílu Robinsona Jefferse – básně – naznačují budoucí vývoj umělkyně. Nevybrala si snadnou cestu a již tyto maximálně abstrahované listy nasvědčují, že její tvorba nebude realisticky výmluvná, ale spíše symbolická, v níž barva, plocha, vnitřní napětí i nálada sehrají rozhodující roli. Samotné názvy: Vyhlídka, Zátoka, Soumrak, Ostrovy, napovídají cestu, po níž se vydá, aby oslovila diváka. Ne nadarmo získala za tuto náročnou a objevnou práci Cenu za vydavatelský počin v soutěži Nejkrásnější kniha roku 1992. Realita je i u dalších grafických listů decentně potlačena a na její místo nastupuje tajemství, citlivé vidění prostoru, hledání souvislostí a pozorování světa z nadhledu: Ptačí perspektiva, Mohyly, Rituál života. Pozorný divák si při prohlížení těchto listů uvědomí příjemné vnitřní napětí, je vtažen do tajemných nálad, proniká do neznámých prostorů a dívá se na svět, který pro něj grafička objevila.

         V diametrálním protikladu stojí listy s námětem Šaška a královny, dokazující, že autorka mohla zvolit pro svou budoucí tvorbu snadnější cestu, jež se jí nabízela: realistická kresba bravurně provedená, bohatý členitý děj a harmonická barevnost. Výsledek je efektní, ale pro autorku trvale nepřijatelný. Snad návraty, snad ověření reálné kresby, možná budoucnost? Nevěřím; Irena Bujárková se musí a chce vyjadřovat abstrahovaným, členitým a opět sugestivně navozeným prostorem, do kterého umisťuje nosné symbolické prvky, které často čerpá z přírody (Déšť, Jezírko, Vodopád, Útes). Právě tyto grafické listy reagující často na zážitky či poznatky z cest, které v nedávné minulosti absolvovala spolu s rodinou, jsou myšlenkově nejbohatší a osloví pozorovatele svou upřímností a nápaditostí.

         Na samém okraji stojí listy, na nichž autorka pokročila v abstrahování prostoru ještě dál. Černobílé listy dynamicky zpracované členitou kresbou naznačují možný program Ireny Bujárkové, jež dokazuje, že autorčin vývoj není ukončen, že stále zvažuje, hledá, experimentuje, což svědčí v její prospěch. Možná, že některé diváky potěší právě tyto listy, na nichž mohou obdivovat bravurní hru čar, stínů, temnoty a bílých kontrastů zcela zaplňujících plochu grafické desky. Jsou to listy výmluvné a pro mě byly velkým milým překvapením (Pyramida, Seina, Přístav, Archa).

         Vstoupil jsem do ateliéru, stal jsem se dobrodruhem na výpravě za neznámem a zjistil jsem, že ta báječná napínavá cesta za hledáním talentu jedné ženy, akademické malířky a grafičky Ireny Bujárkové, která se 19. ledna dožije nádherného kulatého věku, který se prý na ženy neprozrazuje, stála za to.  S potěšením jsem obdivoval grafické dílo umělkyně, jejíž tvorba se vymyká běžným trendům, je zcela osobitá, objevná a dovoluje divákovi vydat se na krásnou pouť za dobrodružstvím, jež kvalitní umění nabízí.

. . .

Tato výstava je v hotelu Villa v pořadí padesátá, je padesátou výstavou, kterou jsem zde dnes zahajoval, a padesát roků je autorce Ireně Hudcové. Tři padesátky znamenají, že mě po zahájení výstavy všechny ženy s radostí obejmou, že Milanovi Stupavskému všichni popřejete do další krásné galerijní práce hodně zdaru a akademické malířce Ireně Bujárkové s chutí zatleskáme a popřejeme jí hodně tvůrčích úspěchů a krásná nová umělecká dobrodružství. Prozrazení věku mi snad Irena promine a možná mě místo pohlavku první obejme!