Stanislav Holý

Žebřík do nebe

a jiné taškařice

Výstava proběhla ve dnech   

14. března - 2. května 2013

Vzpomínka na vernisáž:

Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

  Žebřík do nebe a jiné taškařice

         Představovat tvorbu Stanislava Holého divákům, zvláště těm, kteří vlastní televizi a poznali dvě výrazné postavičky Jů a Hele, by bylo oním pověstným nošením dříví do lesa. Stejně zbytečné je připomínat čtenářům, že pan Pip se narodil v ateliéru téhož umělce a je tedy dítkem, které podědilo veselou mysl, sklon provádět vše možné i nemožné, radovat se ze života a konat dobro pro lidi, i když si to někdy ani trochu nezasluhují.

         Zbývá ještě třetí skupina diváků, kteří vzali na vědomí nejen ty výše jmenované postavičky, ale poznali a na výstavách se obdivovali i volné grafice, jež je stejného ražení, a laskavému humoru se nevyhýbá.

         Stanislav Holý, pražský rodák (narodil se v roce 1943), absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v roce 1971, a nezapře ateliér profesora Adolfa Hoffmeistera. Jmenovat všechny aktivity, televizí počínaje a autorskými knihami konče, by bylo příliš zdlouhavé, a proto se zaměřím spíše na barevné litografie, které jsou zde dnes k vidění, a určitě nás potěší svým obsahem i svérázným humorem. Litografie, barevná litografie se stala pro Stanislava Holého osudem a většina grafických listů je touto technikou realizována. Prohlížíme-li si jednotlivé listy, pak nás upoutají zvláště dvě zajímavosti: tou první je počet barev; zkuste si je po zahájení spočítat! Každá barva rovná se nová příprava litografického kamene, doplnění kresby, uvažování nad výsledným barevným efektem, kompletní provedení barevného tónu, a teprve v závěru, kdy gumové válce několikrát převzaly barvu z kamene a přetiskly ji na připravený papír, mohl být autor spokojen. A druhá zajímavost? Znovu zkuste spočítat alespoň na jednom grafickém listu všechny ty drobné postavičky, škodiblíky, skřítky, účinkující ve složité hře na „veselo“ a dáte mi za pravdu, že se Stanislav při realizaci kresby a následně při tisku pěkně nadřel. Jinému by stačila jedna postavička, nebo dvě, ať neskrblíme, ale Stanislav? Jen pečlivý divák je snad doopravdy spočítá, já jsem tu úmornou práci vzdal.

         Stanislav Holý si vyhrál, každý list má svou atmosféru, náladu a je složitým dějem, který musíme pečlivě studovat! Teprve potom je veselo. Třeba tuhle si pan Pip vyrábí sluníčka. To stačí zafoukat do heligónu, pořádně zafoukat, a už vám z té trumpety vylétají sluníčka a už jich je plná obloha a rozpustilý orchestr jen přizvukuje. Nebo si povšimněte žebříku vedoucího až někam nad oblaky, ještě výš a už jste v nebi. U žebříku je úžasná skrumáž, vřava, tlačenice. Randál, křik, smích, hemžení, troubení, štěkání a jen tři chytrolíni už opustili tu lidskou živou masu a šplhají k nebeské bráně. Asi chtějí být před svatým Petrem první.

         Každý grafický list je veselým příběhem a prozrazuje, že jejich tvůrce nebyl žádný suchar ani škarohlíd. Všechny šuplíky v hlavě měl plné báječných nápadů a také v životě, tom běžném, obyčejném lidském se uměl s radostí zasmát a připravit pro sebe i okolí – někdy chtěně – jindy vinou prozřetelnosti či náhody - zajímavé až kuriózní situace.

         Jedna vzpomínka za všechny: výstava v Boskovicích. Zahajuji ji a tak jedu brzy ráno vlakem, Standa dorazí s rodinou v auťáku kolem druhé hodiny. Domluveno. Jedu, jsem vítán doktorem Bránským, procházíme kulturním zařízením, vše je dobře pověšené, do zahájení v pět hodin odpoledne je času dost.

         Ve dvě – Stanislav nikde. Ve tři – nikde, a pan doktor zvážněl. Ve tři třicet rozhodl: „pan Holý tady být musí. Přijdou žáci s památníčky, paní učitelky s památníčky a po zahájení musí být beseda. Bude! Jdu pro žiletky a pro štětku na holení. Pana Holého živého nikdo neviděl, ty si necháš jen knír a budeš dělat autora!“ „Nebudu.“ „Budeš.“ A odešel pro vercajk. K holicímu strojku a mýdlu přikoupil láhev vodky. „Pij“, a nalil mi panáka. „Budeš se holit!“ Piju a modlím se: Stando, přijeďte! V půl páté značně zmožený alkoholem souhlasím a chci odejít do ústraní upravit svou vizáž. Dveře klaply, klika cvakla, Standa značně zamazaný (porucha auta) vchází do dveří. Vidím ho rád a dvakrát. Zahájil jsem, Standa kreslí do památníčků dětem mravně, učitelkám rozverně. To už vidím ale všechno rozmazaně, blažená postel.

         Škoda, že v roce 1998 Stanislav Holý zemřel, ale jeho laskavý humor nám zůstává. Škoda, mohl tu být dnes s námi, a kreslit do památníčků rozpustilé taškařice!