Stovka

Když jsem se někdy v kině díval, jak se hrdinové akčních filmů vrhají s úsměvem na rtech do nejrůznějších sebevražedných misí, tak jsem si říkal, že takový šílenec bych nikdy nebyl. A pak mi nabídl Milan Stupavský uvádět vernisáže v Hotelu Villa po Karlu Žižkovském. A já to vzal.

Před první vernisáží mě toto rozhodnutí stálo několik bezesných nocí. Ale co to nepřiznat — psaní o autorech a jejich díle mě začalo bavit a duch přátelské pospolitosti návštěvníků zmírňuje moji trému a ostych, protože když chce být člověk upřímný vůči umělcům, tak chtě nechtě prozrazuje i něco o sobě. Teď se na vernisáže docela těším a Milanovi touto cestou děkuji.

Těšil jsem se sem samosebou i dříve. Kdo by nebyl rád v takový krásný společnosti, abych použil slova jednoho z té dlouhé řady vystavujících — Jiřího Suchého.

Nemalou, ba zásadní zásluhu na zdejším ostrůvku pozitivní energie, který se v těchto krásných prostorách podařilo vytvořit, má již zmiňovaný Milan Stupavský za vydatné pomoci Karla Žižkovského, na jehož malá literární dílka jsme se každé dva měsíce od listopadu roku 2007 těšili. Příjemnou atmosféru dotvářejí vždy užasní hudebníci či zpěváci. Nesmím opomenout ani vstřícný a příjemný personál.

Nebojte se, na ty nejdůležitější jsem nezapomněl. Jsou to pochopitelně umělci, kteří nám svými díly připravují nevšední zážitky. Nejen dnes, ale neuvěřitelnou osmnáctou sezónu.

Pro stou výstavu jsme vybrali dvacet jmen. Místo by si zasloužili jistě všichni, se kterými jsme se za ta léta v těchto místech setkali, ale prostor je omezený, i když Milan nechal k Hotelu Villa přistavět sestřičku. Snad nám to ti, na které na stěnách nezbylo místo, prominou. Však není všem dnům konec.

Tentokrát si určitě najde každý z návštěvníků výstavy, co je jeho srdci nejbližší. Ať už jde o autora nebo výtvarnou techniku. Můžete tu vidět snové krajiny technikou mezzotinty jejího mistra Jana Híska. Mezzotintou obohatil svůj rozsáhlý soubor Zvěrokruh i Jiří Brázda. Virtuóz suché jehly Tomáš Hřivnáč se prezentuje jednou ze svých tajemných žen. Ženě jako inspiraci se nebrání ani Josef Velčovský, který ji tentokrát ukryl do Železničářova letního bytu nebo Boris Jirků. Ten pochopitelně po svém a opět jinak, než by mnozí čekali. Suchou jehlu si osedlal pro svou bezbřehou fantazii i Mikuláš Cacara.

Někoho zase okouzlí jemná litografie Daniely Benešové. Díky této technice můžeme vstoupit do ráje s Františkem Pavlicou, který si své grafiky také sám tiskne. Tak jako další vystavující Martin Bouda, který zdárně pokračuje v rodinné tradici. Ten se ostatně stará o to, aby se dostaly z litografického kamene až k vám i práce dalších autorů, které zde naleznete. Jiří Slíva nám nabízí pohled na manžele Junkovy, řekl bych. Petr Ptáček nás pak zavede do doby, kdy byla Amerika (alespoň v našich očích) opravdu velkou. Pro zajímavost si Brouka Petra Práčka můžete porovnat s Broukem Milana Bauera. Zdá se mi, že na jeho dokonalém leptu je o něco mladší.

A tak bych mohl pokračovat až k dvacátému autorovi. A protože mi v tom nikdo nebrání, tak budu.

Nejen skauti ocení dokonalé řemeslo u drobné mědirytiny Svatého Jiří Karla Zemana. Některými sběrateli neprávem opomíjenou techniku linorytu zastupují hned dva autoři. Petr Palma a Zbyněk Hraba k ní přistupují zcela rozdílně, ale výsledky jsou stejně okouzlující.

Nechybí tu ani díla, ve kterých autoři kombinují více technik proto, aby zcela naplnily své představy. Hned za námi je to třeba svou dynamikou strhující Velký skok Evy Vlasákové. Dynamiku nepostrádá ani grafika další dámy – Ireny Bujárkové. Pohybem a dramatickou scénou vtahne diváka do sebe i křížová cesta Pavla Hlavatého.

Na závěr jsem si nechal dva autory – Jana Kavana a Michala Nováka, ačkoli myslím, že bych mohl v tomto případě sáhnout i po těch, co už jsem jmenoval. Jan Kavan i Michal Novák totiž potvrzují to, co by podepsali asi všichni, co zde vystavují či vystavovali, a sice že bez ohledu na zvolenou techniku je základem kvalitní umělecké tvorby dokonale zvládnutá kresba.

Nepopsal jsem samozřejmě všechny práce, které dnes můžete vidět. Věřím, že si cestu k dílu toho svého umělce naleznete sami, stejně jako k těm ostatním, jejichž tvorba vás třeba hned neosloví. Cestu k jejich vystaveným grafikám, ale hlavně k jejich výtvarným světům.

Poté, co Milan Stupavský prohlásí vernisáž za zahájenou, vždy pronese větu: A my pro vás zatím připravíme malé občerstvení. Když toto občerstvení viděla jedna kamarádka, pravila: Jak by to proboha vypadalo, kdyby připravili velké občerstvení? Vězte tedy, že jsme pro vás tentokrát připravili opravdu opulentní hostinu. Hostinu grafického umění jako připomenutí několika z těch uplynulých 99 výstav. Dobrou chuť.

 Bohuslav Šír