Komentáže MM

     Hned v úvodu musím uhasit vaši zvědavost nebo dojem, že je v názvu dnes zahajované výstavy překlep. Když jsem viděl, která díla autor a Milan Stupavský vybrali, začal se mi, při úvahách, jak dnešní povídání nazvat, pojem komentáže stále neodbytněji vracet. Vymyslel ho přítel Václav Liška. On tak sice označuje svoje díla, kde obraz doplňuje textem, a zde je to naopak, ale zcela to zapadá do jeho konceptu vzájemné interakce obrazu a textu.

     Vůbec nevadí, že sám autor podstatnou část těchto děl vytvořených kombinovanou technikou souborně nazývá Certifikáty. Tvoři je v cyklech, které na sebe navazují a prolínají se.

     Je vlastně jedno, jak vystavená díla nazveme. Jde o to, jak na nás působí. Vtáhnou nás do světa, který se klene přes tři staletí. Jako základ většiny vystavených prací využívá Miroslav Malina nejrůznější archiválie a noviny nejčastěji z 19. století. Ty různě kombinuje. Vytváří z nich i koláže. Na takto vzniklý podklad teprve kreslí. A je to kresba zcela specifická. Má i reliéfní strukturu. Tu ale oceníte, až neodoláte a některé z vystavených děl si koupíte. Pak zjistíte, že se pod sklem opravdu skrývá další, tentokrát třetí, rozměr Malinových prací.

     Přetavením informelu a miroovského surrealismu, pokud chceme pro jeho styl hledat nějaké inspirační zdroje, převypráví, dovypráví či jen glosuje s ironickým nadhledem a odstupem dávné příběhy. Pozorný divák ale brzy odhalí, že to není minulost, co autora nejvíc zajímá. Je to naše současnost nebo chcete-li, říká – není nic nového pod sluncem. Jsme stále stejní. Zajímají nás peníze či jiné hmotné statky. Stále se malicherně hašteříme nebo kontrolujeme... Nemyslím samosebou nás, co tu jsme. Myslím, že mu jde o lidstvo obecně.

     U některých děl nám orientaci usnadní i jejich názvy. Cenzor je, zvláště pro nás starší, úplně jasný. Strážce dat by měl dnes určitě každý rád doma, aby chránil právě ta jeho, i když je leckde marnotratně poztrácel. Můžeme přemýšlet, jakým způsobem byl splacen dluh v Kvitanci. Třeba nám tu prozradí JUDr. Ferdinand.

     Zkrátka je to podivuhodný svět, co se Miroslavu Malinovi podařilo vybudovat. Trochu tajemný, ale přece s jasnou zprávou. A nebojme se to říci, i oku lahodící, přestože se to dnes moc nenosí. Všimněte si třeba té rafinované práce s tužkou, která celou tu neopakovatelnou atmosféru dotváří.

     A ještě vám prozradím něco, jen tak mezi námi. Snad se to k autorovi nedonese. Kdyby vás umění trochu unavilo, tak je to i zajímavé počtení ve starých novinách. Vím o čem mluvím.Když jsem si kresby prohlížel poprvé, začetl jsem se nejprve do jejich rubové strany.

Malinovy komentáže jsou tu ještě doplněny několika suchými jehlami. Jejich témata prozrazují širší inspirační zdroje, nejen z oblasti výtvarného umění. Královna Koloběžka I. – kde jsem to jen slyšel?

     Vystaveny jsou tu i tři kresby na ručním papíře vytvořené obdobnou technikou, jakou jsou okomentovány staré archiválie. A hlavně z nich a suchých jehel se mi zdá, jako by byl výtvarník okouzlen i prehistorickými kresbami, jaké nalezneme třeba v Altamiře. Jeho Apokalyptického jezdce si docela dobře dokážu představit na stěně monumentálního skalního dómu.

     V úvodních slovech se snažím vždy hledat nějaké styčné body s autorem. Tentokrát to bylo lehké. Miroslav Malina sice vystudoval střední výtvarnou školu, na rozdíl ode mě v Uherském Hradišti, ale absolvovali jsme podobný obor propagační grafika a výstavnictví. Oba jsme na svých školách začali učit. Zde podobnost končí. On svůj obor užitá malba stále učí. Předtím ještě absolvoval studium na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Karla Součka. Za své kresby obdržel v roce 2000 1. cenu na 2. středoevropském bienále kresby v Plzni. Nemusím snad ani dodávat, že je zastoupen ve sbírkách řady galerií, muzeí a soukromníků. Má za sebou i několik scénografií pro Slovácké divadlo v Uherském Hradišti.

     Když jsem přemýšlel, jak by se ještě dalo uchopit vystavené dílo Miroslava Maliny, narazil jsem v naší knihobudce na Slovník cizích slov z roku 1956, z roku kdy jsme se oba shodou okolností narodili (a oba v dubnu, jsem o šest dní starší). Tam u hesla abstrakce není, vzhledem k roku vydání, o výtvarném významu toho slova ani vidu, natož slechu, ale přesto je tam pojem vysvětlen tak, že se zdá, že autoři slovníku jako dobré sudičky charakterizovali budoucí Malinovu tvorbu. Cituji: Abstrakce (rod ženský), abstrahování, pomíjení nepodstatných stránek zkoumaného zjevu v procesu poznání s cílem soustředit se na jeho podstatné a základní rysy. No, nepodepsali byste to?

    Bohuslav Šír