Věra Sedláková

                        Když ticho promluvilo

Výstava proběhla ve dnech   

2. července - 31. srpna 2015

Vzpomínka na vernisáž: 

 

Úvodní slovo k vernisáži:

 RNDr. Karel Žižkovský

Když ticho promluvilo 

         Každá návštěva v ateliéru umělce je pro mne nezapomenutelným zážitkem. A nezáleží na tom, jsem-li v umělcově pracovně poprvé či opakovaně. Vždy nacházím nová díla: obrazy, kresby i grafické listy, pokud je výtvarník jejich tvůrcem.

         Nejinak tomu bylo v dílně akademické malířky a grafičky Věry Sedlákové, kterou jsem znal pouze z Chagallova slovníku umělců, z výstavy v Kramářově galerii v Dejvicích před pětadvaceti lety a z vyprávění Alenky Antonové „Věruška je skvělá, její tvorba tě určitě okouzlí“. Měla pravdu: v okamžiku, kdy jsem otevřel veliké desky skrývající černobílé kresby, lepty i suché jehly, zatajil se mi dech. Ne, to není fráze, ale realita. Zvedal jsem jednotlivá díla, poeticky laděné grafické listy a sugestivně provedené kresby a napadla mě zvědavá myšlenka. Kolik umělců, opravdových umělců pracuje v tichosti svých pracoven, ateliérů, zatímco neumělci zaplavují svět balastem a jejich křik oslovuje společenské snoby?

         Přitom stačí otevřít jedny veliké desky a vstoupíte do světa, v němž najdete harmonii, vše prostupující ticho, klid, drobná tajemství, propojení reality a neskutečného. Vstupujete do krajiny snů a stanete se svědkem zázraku, kdy ticho promluví, pohladí vás po tváři jemným šelestem a příjemná radost zaplaví vaši duši. Takový byl můj první dojem. Každý list nabízel poetický příběh: pokoru jeptišek v nadpřirozeném prostoru, ve kterém symbolické stromy tvoří pevnou kulisu krajiny, zatímco jasný zářivý světelný znak kříže prostupoval celým prostorem. Čárový lept sugestivně navodil náladu prostředí, v němž světlo a temnota sehrály hlavní roli.

         Jiný příběh zachycující rybáře při práci mi připomněl výlov rybníků: křik, dav přihlížejících, bláto, povykování zvědavých dětí. Taková je dnešní realita, zatímco lept Věry Sedlákové z roku 1984 nás zavede k výlovu v okamžiku, kdy se slunce teprve vyhouplo nad obzor, temné postavy zatahují síť nad hlubinou a jen vzdálené plesknutí ryby ruší ranní klid při práci lovících rybářů. Třetí příběh je zdánlivě prostý: obyčejná pavučina utkaná mezi květy mrkvice. Obyčejná pavučina a mně nejde do hlavy, jak drobný tvoreček může napnout tak nádhernou krajku jen proto, aby mohl polapit kořist ke své obživě. Autorka zůstává jen u té poetické stránky věci; síť napíná od květu ke květu, čárka za čárkou tvoří důmyslnou kompozici a barva zvyšuje poetické ladění celého listu. Ptám se sám sebe: jak se Věře Sedlákové ten zázrak podařil?

         Nesmíme zapomenout na lyricky laděné kresby inspirované básněmi Paula Éluarda či verši Christiana Morgensterna. Jsou stejně precizní, svědčí o nadání a neuvěřitelné trpělivosti umělkyně, která dovede básně převyprávět tužkou či perem až k hranici dokonalosti. Jedna z nich věnovaná básníku Morgensternovi nesoucí název Píseň racků nás opět zavede do imaginárního prostoru, ve kterém tušíme jakési tajemství. Zahalená tvář je symbolem přítomnosti člověka stejně jako postavy milenců odcházejících do krajiny, kam nemají nezasvěcenci přístup. Nálada, promyšlené členění desky, virtuózní kresby, to vše svědčí o talentu výtvarnice a nám nezbývá než připomenout, že k talentu přidala i pečlivá studia na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze v letech 1951-1955 u profesora Jaroslav Vodrážky a následně na Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora Antonína Pelce v letech 1955-1961. Věk žen se nemá prozrazovat, ale přesto na tomto místě připomenu, že Věra Sedláková se narodila 8. dubna 1935 v Martině, a tak jí opožděně mohu za sebe i za vás dnešní diváky, popřát hodně zdraví a tvůrčího elánu do další práce.

         Nemohu zakončit své vyprávění jinak, než že vás ještě jednou pozvu do poetického světa Věry Sedlákové a připomenu, že jsem jen nerad zavíral desky s grafickými listy a kresbami, které mne přesvědčily, že i ticho může promluvit a oslovit člověka s otevřenou duší!

         Tak vstupme: Žofín, ostrov bez lidí, romantické schody, zakotvené opuštěné loďky, zábradlí, na něm čtyři rackové. Že takové motivy známe, že Praha je okoukaná, že město nemůže být tiché? Nedejte se mýlit, Věra Sedláková to dokázala a k tichu přidala krásnou lyrickou náladu dokazující její mimořádné nadání.