Poezie a sny v grafické tvorbě

Vladimíra Suchánka

Výstava proběhla v období

8.ledna - 2.března 2009

Vzpomínka na vernisáž:

 Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

Poetické sny a nálady v tvorbě Vladimíra Suchánka

Rád bych věděl, kdy se noc dotýká dne, kdy se sen mění ve skutečnost a kdy se skutečnost stává snem. Rád bych věděl, kdy Vladimír Suchánek objevil svůj neopakovatelný svět plný symbolů, krásných záhadných žen a harlekýnů, přízraků a přeludů, svět, ve kterém vysněné bytosti ožívají, rozehrávají předurčený děj, aby následně strnuly v plné kráse na ploše grafických listů, na něž je umělec technikou barevné litografie přenesl.

         Třeba se někdy akademického malíře a grafika Vladimíra Suchánka zeptám a budu znát konečně tajemství úspěchu a obliby jeho tvorby u diváků českých i zahraničních. Ale musím? Není snad jeho celková tvorba dostatečnou odpovědí na tuto pomyslnou otázku? Určitě! Zadívejme se do jeho monografie, prohlédněme si některý katalog k četným výstavám nebo dnes vystavené listy a poznáme pravdu. Vladimír Suchánek, absolvent Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (1952-1954) a následně Akademie výtvarných umění v Praze v grafické speciálce profesora V. Silovského (1954-1960) je od samých začátků člověkem plným neklidu a energie. Postupně zdokonaluje techniku litografie; stává se mu osudovou a umožňuje mu uplatnit kresbu, která je pro jeho tvorbu dominantní. Kresba a barvy, barvy, které se nestále mění od kamene ke kameni. Umělec se dokonale sžil s hladkým litografickým kamenem, mistrně rozvrhne kompozici po celé ploše a pro zdůraznění děje využívá všech možností, jež mu technika lavírované litografie umožňuje. Postavy svůdných žen, zadumaných bytostí, zasněných něžných dívek či pierotů ostře kontrastují s prostorem, barevným prostorem, do kterého je básník pera a štětce umístil. Černá lemuje symbolickou hlavu „Královny noci“, tvář „Naděje“ ostře kontrastuje fialovou plností s ledovou modří prostoru věčnosti. Modelka v ateliéru trpělivě čeká až bude umělcem zvěčněna pro potěšení zvědavých pánů: vyvinutý hrudník, vějíř; mušle – loděnka skrývá záplavu vlasů, ale jinak se neodhalila, „asi jí byla v ateliéru, Vladimíre, zima, co říkáš?“ „Ale fuj, jednak topím a hlavně, nikdy jsem od ukončení studia nekreslil podle modelů, všechny postavy jsou výplodem mé fantazie, možná kdyby ožily, tak by se divily, a divák s nimi!“

. . .

Snad proto je každý grafický list kreslenou básní umělce, tryskající z jeho snů, nálad, duševních pocitů, životních dramat, radostí, které prosvětlily jeho život… Každý list je poetickým záznamem myšlenek, vzpomínek i tužeb člověka, jenž svou tvorbou obohacuje chudobu všedních dnů dnešního světa.

         Stejného charakteru jsou i drobné grafické listy s nápisem ex-libris a jménem majitele. Přesto, že musí často respektovat přání objednavatele, nikdy se nepodbízí a každý list zůstává stejně „suchánkovský“ jako volná grafika. Více než tři sta lístků je na jeho kontě a přidáme-li k nim známkovou tvorbu a ilustrace převážně pro bibliofilské tisky, pak si můžeme utvořit jasný obrázek o díle umělce, jehož práce shlédli diváci na více než 150 samostatných výstavách v Čechách i v zahraničí a bylo oceněno sedmadvaceti významnými cenami. Za všechny jmenujme alespoň Státní vyznamenání za zásluhy v oblasti umění, které obdržel v roce 2006.

         Dnešní výstava je tedy pouhým zlomkem rozsáhlé tvorby Vladimíra Suchánka, ale dostatečně reprezentuje umělce, člověka, který v šedesátých letech začíná s propagací moderního umění, stává se vůdčí osobností skupiny tvůrců, ovlivňujících pozitivně vývoj českého umění, je členem prestižního Sdružení českých umělců grafiků Hollar, jehož je od roku 1995 aktivním předsedou. Když někdy pozoruji usměvavou tvář Vladimíra Suchánka, mám pocit, že nestárne. Nemá čas, řeší složité úkoly spojené s vedením Hollaru, připravuje další grafické listy, chystá nové výstavy, přátelé, chalupa v Pekle u Náchoda a sny…

. . .

Až k tomuto bodu jsem dopsal, když mě porazila rýma, obyčejná rýma. Na chvilku jsem si lehl na gauč, usnul jsem a zdál se mi sen: černí mravenci chtěli, abych jim pomohl v boji se zrzavými. Ani nevím jak, ale už jsem byl mezi nimi, zabíjeli se stejně divoce jako lidé a já tomu jednomu domlouval: „nechte toho, spojte se dohromady, černí a rezaví, z toho budou krásní hnědí, a bude po válkách!“ Snad jsem ještě ani nedomluvil, když mi někdo klepal na rameno. Vladimír! Povídá: „nech toho radění a pojď se domluvit kdy pro mě před výstavou přijedeš. Jen u mne na Novém světě zatroubíš, já vyběhnu špehýrkou ve dveřích a pojedeme.“