Zdeněk Netopil

Malé ohlédnutí

       (barevné litografie)

Výstava proběhla ve dnech   

4. květnana - 20. června 2023

Vzpomínka na vernisáž:

Úvodní slovo k vernisáži:

 RNDr. Karel Žižkovský

Malé ohlédnutí

         Mnoho lidí se může za svým životem ohlížet, jak chce a nic! Prázdnota, nuda, marnost, no nic! Zdeněk Netopil, akademický malíř a grafik, absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze v roce 1979 v ateliéru profesora Weidlicha, se má za čím ohlížet a vzpomínat. Dnešní výstava barevných litografií je opravdu jen malým zlomkem z grafického díla a snad divákům dovolí nahlédnout do jeho ateliéru i myšlenkového světa, v němž se rodily a stále rodí nové emocionálně poznamenané obrazy, virtuózní expresívně pojaté kresby, svědčící o jeho hravosti a kde jsou v regálech uloženy knihy ilustrované pro většinu předních nakladatelství. V tomto ateliéru vznikly i nádherné známky, často se sportovní tématikou a tamhle u zdi stojí skříně v nichž odpočívají vynikající grafické listy realizované v litografické dílně Tomáše Svobody. Pozorný divák si vzpomene, že Zdeněk Netopil patřil ke skupině umělců, kteří se intenzívně věnovali figurativní, moderně pojaté tvorbě. Jeho člověk (žena, muž) se stal aktérem ve složitém, rafinovaně promyšleném ději přeneseném na bílou plochu papíru na níž se pohybovala, někdy až rozpustile, Netopilova ruka, aby zaznamenala rodící se myšlenky. Když doktor filozofie Bohuslav Holý napsal do katalogu že „autor zaznamenává proměnlivá dramata složitých milostných vztahů, svět lidskosti, v němž se vše prolíná“, není důvod nesouhlasit. Takový byl Netopil v době, kdy vznikaly dnes vystavené litografie a divák si při prohlížení jednotlivých listů uvědomí, že autor sleduje život kolem sebe, sám prožívá vnitřní dramata, citlivě reaguje na změny odehrávající se ve světě techniky, která je nutná, zároveň však nebezpečná, a dokonce by mohla člověka zahubit.

         Jenže Zdeněk Netopil je v podstatě optimista, člověk, jenž pochopil že ta technika je nejen nebezpečná, ale i blahodárně prospěšná, zvláště v medicíně, a tak v současnosti zvědavě nakukuje do světa gigabajtů a vše poznané i záhadné se pokouší nakreslit s uměleckou nadsázkou na plochu papíru či barvami na plátna rozměrných obrazů. Nás pochopitelně zajímají grafické listy, které jsou opravdu nostalgickým ohlédnutím za tvůrčí etapou Netopilova života. Stačí se pozorně dívat a pronikneme za oponu dělící nás od jeviště na němž se odehrávají zajímavá dramata lidských příběhů, osudová setkání, bláznivé skotačení i milostná dobrodružství. Odvážně vstoupíme do děje a uvědomíme si, že umělec nejen virtuózně kreslí, citlivě přidává barevné tóny, mistrovsky ovládá grafickou techniku litografie, jež mu umožňuje plně uplatnit základní kresbu určující vlastní děj, ale důraz klade i na vtipný název, aby se snad někdo méně chápající nezmýlil. Tak to nesmím poplést a raději se pozorně podívám: „Muzikoterapie“. Panečku, to je koncert, tamhle jede pozounista, tady zase trumpeťák; že by muzikanti Karel Demel a Zdeněk Netopil? Ale ne, nedovedu si je představit na těch vysokých jednokolkách. Ani jeden by to nezvládl. Bubínky k tomu vesele rachotí a vše je v pohybu, báječný rej, pěkná podívaná. Tady čtu „Tajnosti“, a co vidím? Vysoké štíty domů a zamlžená tvář muže, také postava ženy a už se mi v hlavě rodí příběh! Ta dáma asi odchází z hnízdečka lásky, kde prožila tajné milování a je ještě plná dojmů, milostného vzrušení, nebo se Zdeňku, pletu? Nevadí, jdu dál a znovu čtu: „Babinec“. Tak tomu rozumím a s autorem se zcela shodujeme. Když rozmlouvají čtyři muži najednou, tak si vůbec nerozumí, kdežto v případě žen je tomu zcela jinak. Každá vypravuje svoji historku, a přesto si rozumějí, vědí, co která řekla. Jen ty ruce nad hlavou, chichotání a spontánní projev nám mužům zcela chybí. Vlastně také máváme rukama, ale jen ve sklípku u cimbálové muziky se sklenkou vína v ruce. Ještě jeden grafický list si přečtu pro své potěšení a věřím, že se mnou budete souhlasit. „Co Čech, to muzikál“. Je sice pravda, že my Češi rádi muzicírujeme, ale muzikály zahltily uměleckou scénu a žel je často jejich úroveň podprůměrná. Nevadí, „Muzika Grande“ nám vrátí radost a já mohu ukončit své řečnění.

         Takové ohlédnutí, třeba nostalgické, má svůj význam. Umožní divákům poznat umělecký vývoj grafika, v našem případě Zdeňka Netopila, rodáka ze Šenova, který se 20. června dožije pětasedmdesátých narozenin a s vitalitou jemu vlastní namaluje další obrazy, aby potvrdil své mistrovství a těm mladým, někdy až příliš sebevědomým rádoby-umělcům dokázal, že kresbu nesmějí podceňovat, neboť je základem veškerého umění.