Grafické příběhy

Zdeněk Mézl

Výstava proběhla v období

3.července - 31.srpna 2008

Vzpomínka na vernisáž:

Úvodní slovo k vernisáži:

Zdeněk Mézl - Muž renezance

Zahajovat výstavu akademického malíře a grafikuse Zdeňka Mézla z Modřan vyžaduje patřičný kus odvahy. Předně tento humanitně vzdělaný muž, který vlastní rozsáhlou knihovnu, nejen pro okrasu rodinného sídla, ale proto, aby mohl své oblíbence číst a vzdělávat se, má neobyčejně vyvinutý cit pro všechno krásné, umění nevyjímajíc a navíc, oproti mnohým ví o čem mluví, píše či co dělá. O kriticích, znalcích umění, řečnících a krasomluvcích se vyjadřuje hanlivě až urážlivě: „Ješitnost četných kritiků ale i umělců je bezbřehá. Leckdy blábolí strašlivě a pochopitelně každý říká něco jiného.“ Konec citace ze Zdeňkovy eseje „Lesk a bída umění aneb chvála bláznovství“.

            A teď začněme vyprávět, řečnit, že Zdeněk Mézl, absolvent Akademie výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Pukla a profesora Silovského v roce 1960 je mimořádně talentovaný umělec, grafik se smyslem pro humor a mnohokrát oceněný ilustrátor více než šedesáti knih. Dodejme ještě, že v současné době patří k předním tvůrcům české grafiky a… Už vidím, jak si v duchu říká „to víme taky, to si může každý ověřit sám, když se projde kolem vystavených grafických listů, tak nezdržuj, ať se mohou návštěvníci výstavy napít vína!“ Přitom se mu zvyšuje hladina adrenalinu v krvi, bajpas dostává zabrat a já mám pocit, že se mnou přestane kamarádit.

            Tak ho začnu zlomyslně pomlouvat: A začnu těmi ilustracemi. Nejčastěji si prohlížím Českou kuchařku od Juliany A. Fialové, do které nakreslil vtipné ilustrace; tak třeba na dvaačtyřicáté straně se kuchař snaží drakovi místo ctihodných panen nabídnout nějaké knedlíky se zelím, a o kus dál česká Mařenka kouří dýmku míru s indiánským náčelníkem a handluje půllitr plzeňské dvanáctky za košík brambor. Teď má mistr určitě vztek, že jsem nechválil třeba Petiškovu knihu „Čtení o hradech“, pro kterou zhotovil báječné dřevoryty nebo ilustrace pro Markovu knihu „Panoptikum hříšných lidí“. A schválně ne!

            Zajdu ještě dál: ve své zahradě v Modřanech má spoustu keramiky, kterou sám uhnětl, vypálil, pomaloval, a jsou to často pěkné necudnosti. K tomu ptáčci vesele zpívají a Mézl do nich střílí, tedy pomyslně - alespoň z magnetofonového pásku.

            Ještě musím prozradit, že si totálně zničil hulením plíce, hulil totiž nepřiměřeně a cigára si zapaloval kýčem! Takovým pozlaceným jelenem od Číňanů, co mu z huby šlehal plamen. Už nešlehá, Zdeněk musel přestat kouřit, aby mohl dýchat. Kýčem si zapaloval cigarety a při tom pomlouval americkou nevkusnou mekáčovou kulturu. Tak vidíte!

. . .

Jeho grafické listy ale pomlouvat nemohu, hned z několika důvodů. Předně se mi líbí, jsou tak rafinovaně promyšlené a kompozičně dokonalé, že jim chytrý ani hloupý kritik nemůže nic vytknout. A zadně: to nejsou jen grafické listy, to jsou kreslené romány, příběhy vládců i obyčejných lidí, které musíte číst. V Mézlově grafice všechno se vším souvisí, nic není zbytečné, nic nechybí, Mézl je dokonalý vypravěč a jeho postavy žijí, radují se, milují se (a jak!) mordují se (a jak!) a císař pán se na tu spoušť musí dívat, stejně jako Panenka Svatohorská raději diskrétně mlčí. Zato v „Boji o katedrálu“ panuje bojová nálada, meče, šavle, kulomety, znásilňování, kuplířství, rvačky, to přeci k takové lidské zábavě jako je válka bezesporu patří! Ne, Mézlovu grafiku hanit nemohu, obdivuji se jí už čtyřicet pět let a věřím, že i návštěvníci dnešní výstavy v ní najdou zalíbení a potřebu mít ji doma na zdi.

            Takový je Zdeněk Mézl: vzdělaný, citlivý, oproti jiným umí výborně kreslit, dokonce i obyčejnou nohu zmákne naprosto dokonale a taková noha, to už je kus umění. Jen to prosím doma zkuste, uvidíte co vám z toho vyleze a možná se rozhodnete pro moderní umění, kde můžete o špatně namalované noze tvrdit, že jde o umělecký záměr (opět cituji).

            Mézl je muž renezance, a dovede zpracovat dřevěnou desku ostrým rydlem stejně jako staří rytci, což se dnes moc nenosí, je to příliš náročné a pracné, zkažený vryp rydlem se jen ztěží opravuje. Umí i výborně malovat a o umění toho ví určitě víc než většina kritiků. Dovolte mi tedy na závěr ještě jednou nahlédnout do jeho eseje o umění, ve které napsal, že „umění prostě je či není, bez ohledu na čas, dobu a místo. Vypovídá o všem možném, zůstává však vždy pouze dobré, prostřední nebo špatné. A to dobré bude vždy moderní a nikdy nebude passé“.

            Jsem přesvědčen, že Mézlovo umělecké dílo je dobré a tedy moderní bez ohledu na stav vody v českých tocích dnes v sedm hodin ráno. Krásný vlahý večer vám, přátelé, přeje Karel Žižkovský.